Vybírání náhradních odměn za rozmnožování autorských děl - 2.díl

Autor: Mgr. et Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 4. 5. 2011 09:42 | Přečteno: 6580X

Ve druhé části článku bude nejdříve pojednáno o závěrech Rozsudku, vydaného dne 21. října 2010 Evropským soudním dvorem v řízení o předběžné otázce ve sporu mezi španělskou společností Padawan SL s místním kolektivním správcem autorských práv SGAE (Sociedad General de Autores y Editores de España) o povinnosti placení náhradní odměny za soukromé rozmnožování autorských děl (i nadále označovaného jako „Rozhodnutí“). Následně se pokusíme nastínit jeho důsledky pro osoby, tímto Rozhodnutím dotčené.

Předběžné otázky a rozhodnutí ESD
Nejdříve krátká rekapitulace výchozí situace - společnost Padawan SL (dále také „žalovaný“) uvádí na španělský trh datové nosiče (CD-R, CD-RW, DVD-R) a přehrávače souborů MP3. SGAE se žalobou, podanou ke španělskému obecnému soudu, domáhala na žalovaném uhrazení odměny za soukromé rozmnožování, vycházejícího z národní právní úpravy, obdobné ustanovení § 25 českého autorského zákona (AZ). Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, a soud odvolací se před rozhodnutím ve věci samé obrátil na Evropský soudní dvůr (ESD) s několika předběžnými otázkami, jejichž zodpovězení považoval za nezbytné k rozhodnutí sporu.
Zásadní otázkou odvolacího soudu bylo, zda uplatnění náhradní odměny vůči podnikatelským subjektům, které přístroje a datové nosiče pořizují zjevně k jiným účelům, než k účelům pořizování soukromých kopií autorských děl, je v souladu s požadavkem Směrnice (tedy Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti) na spravedlivou odměnu a na přiměřenou rovnováhu mezi nositeli práv a jejich uživateli. Dále se soud tázal, zda má být systém odměny vázán na užití přístrojů a nosičů k pořizování rozmnoženin v rámci volného užití (§ 30 a 30a AZ), a tudíž lze odměnu požadovat pouze v případě, že jsou skutečně užity ke zhotovování soukromých rozmnoženin autorských děl?
ESD se v první řadě zabýval pojmem „spravedlivá odměna“, uvedeným ve Směrnici, přičemž došel k závěru, že tento pojem je autonomním pojmem práva EU, a musí být proto vykládán jednotně ve všech členských zemích, které výjimku ve smyslu volného užití zavedou (tedy i v ČR vzhledem k § 30 a 30a AZ). Pokud tedy ESD nebo komunitární právní předpis stanoví určitý výklad tohoto pojmu, tento výklad musí být respektován bez rozdílu všemi členskými zeměmi bez ohledu na jejich národní právní úpravu. Směrnice tak dává členským státům možnost volby v otázce, zda výjimku ve formě volného užití zavedou či nikoliv. Pokud však tuto možnost zvolí a zavedou ji, nemají možnost pojem „spravedlivé odměny“ vykládat po svém (tedy aplikovat jiná kritéria spravedlivosti, než jaká požaduje ESD a komunitární předpis). Je nutno říci, že český autorský zákon pojem „spravedlivé odměny“ nepoužívá, hovoří pouze o nároku na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla (§ 25 odst. 1).
Dále se soud zabýval otázkou přiměřené rovnováhy, o níž Směrnice hovoří v bodu 31 odůvodnění („Mezi různými skupinami nositelů práv stejně jako mezi různými kategoriemi nositelů práv a uživatelů chráněných předmětů ochrany musí být zajištěna přiměřená rovnováha práv a zájmů.“). Naskýtá se otázka, které osoby jsou ty, jejichž zájmy mají být v oné přiměřené rovnováze se zájmy autorů? Dle zmíněného ustanovení Směrnice je druhou stranou tohoto vztahu „uživatel předmětu ochrany“, tedy osoba, která pro účely soukromého užití a bez předchozího svolení autora zhotovuje rozmnoženinu díla (tedy jinak řečeno koncový uživatel). Tyto osoby jsou tedy povinny financovat spravedlivou odměnu autorům, která jim za volné užití děl náleží, přičemž její výše je odvozena od výše újmy, autorům způsobené v důsledku zavedení výjimky pro volné užití děl. Avšak vzhledem k tomu, že identifikovat jednotlivé soukromé uživatele pro účely uložení odměny by bylo značně obtížné, ne-li nemožné, jsou členské státy oprávněny stanovit povinnost placení těchto odměn osobám, které s předmětným zbožím disponují, a které toto zboží dávají k dispozici soukromým osobám nebo které poskytují rozmnožovací služby. Tyto osoby pak samozřejmě mají možnost převést tuto zátěž na koncové uživatele tím, že ji promítnou do kupní ceny. Takto konstruovaný systém placení náhradních odměn je v souladu s požadavky Směrnice za předpokladu, že tyto osoby mají možnost přenést zátěž představovanou náhradní odměnou na soukromé uživatele prostřednictvím kupní ceny, čímž se tito soukromí uživatelé stávají nepřímými plátci odměny.
Po vyjasnění těchto souvislostí se soud vyjádřil ke dvěma výše uvedeným předběžným otázkám. Jednoznačně konstatoval, že systém financování spravedlivé odměny je v souladu s požadavky přiměřené rovnováhy pouze v případě, když zboží, z jehož prodeje je odměna odváděna, může být používáno pro účely soukromého rozmnožování, a může tudíž způsobit újmu autorům děl. Mezi uplatněním poplatku za soukromé rozmnožování a užitím zboží k tomuto účelu tak musí existovat souvislost. V souladu se Směrnicí tedy není uplatnění nároku na náhradní odměnu v případě, že zboží je nabyto jinými než fyzickými osobami zjevně za účelem jiným, než za účelem soukromého rozmnožování. Tady přichází na řadu odlišný přístup u právnických a fyzických osob. Zatímco u fyzických osob se užití k rozmnožování pro soukromé účely presumuje a dle soudu je není třeba v konkrétních případech prokazovat, u osob právnických takové užití automaticky presumovat nelze. Většina právnických osob užívá datové nosiče a zařízení k účelům zálohování nebo přenosu vlastních dat, případně k pořizování rozmnoženin záznamů, které vůbec nejsou autorskými díly, anebo takových záznamů, které autorskými díly sice jsou, ale právnická osoba k jejich užití má příslušné oprávnění (např. z titulu zaměstnaneckého díla). A v kontextu § 30 AZ je nutno zmínit hlavní důvod – k pořizování rozmnoženin k soukromým účelům nejsou právnické osoby vůbec oprávněny! Jednoduše řečeno – plošný výběr náhradních odměn bez ohledu na povahu konečného uživatele zboží není přípustný, přičemž je nutno minimálně zkoumat, zda v daném případě nebylo zboží poskytnuto jiným než soukromým uživatelům - fyzickým osobám zjevně za účelem jiným, než pro účely soukromého rozmnožování.

Závěry plynoucí z Rozhodnutí
Z výše uvedeného lze vyvodit důležitý závěr - nalezení přiměřené rovnováhy mezi autory a uživateli zboží je možné za předpokladu, že je zjistitelná povaha konečného uživatele zboží. Tuto možnost však může mít pouze poslední prodejce zboží. Právě v této otázce vězí hlavní problém, na nějž ESD upozornil – dnes je totiž standardně poplatek vybírán nikoliv od posledních prodejců, ale výhradně od dovozců, příjemců nebo výrobců zboží tak, jak o nich hovoří § 25 odst. 2 AZ. Tak tomu je nejen u nás na základě zmíněného ustanovení AZ, ale také v dalších zemích EU, například v Německu či Francii. V důsledku toho je odměna vybírána plošně, bez ohledu na konkrétní způsob užití a povahu uživatele. Z hlediska výše uvedených kritérií přiměřené rovnováhy a spravedlivé odměny je tento stav jistě nevyhovující, protože zcela otevřeně znevýhodňuje právnické osoby. Dle vyjádření OSA, jakožto nejvýznamnějšího kolektivního správce vybírajícího náhradní odměny u nás, které bylo na stránkách www.osa.cz uveřejněno v listopadu loňského roku, OSA už v době vydání Rozhodnutí náhradní odměny nevybírala v případě, že je subjekt povinný k úhradě odměny schopen prokázat, že prodané zboží bylo určeno právnickým osobám nikoliv pro účely soukromého rozmnožování. Pravdou však je, že tento postup je pouze hypotetický, když v dosavadní praxi je veškeré dovezené nebo vyrobené zboží, určené k digitálnímu rozmnožování, předmětem odměny, a dovozce nebo výrobce tak u veškerého prodaného zboží odměnu odvádí a automaticky ji promítá do ceny, za kterou je zboží prodáváno následujícím článkům prodejního řetězce. Těžko si lze představit, že se sám výrobce nebo dovozce, který už svůj náklad na odměnu dostal zaplacen od svého odběratele, bude snažit prokázat, že konečným uživatelem zboží byla právnická osoba, která je používá k vnitřním účelům a nekopíruje pomocí něj autorská díla. Proto je nutno vyjádření OSA považovat za vysoce hypotetické – OSA sama nemá na  zkoumání konečného užití zboží prostředky, a povinné subjekty k němu zase nemají žádný důvod.
Aplikujeme-li Rozhodnutí na českou právní úpravu, dospějeme k několika závěrům. Za prvé - je jisté, že dosavadní praxe je v rozporu se Směrnicí stanoveným požadavkem spravedlivé odměny a přiměřené rovnováhy, přičemž částky, bez uplatnění jakýchkoli kritérií vybrané od právnických osob, netvoří pouze zanedbatelné procento z celkových částek vybraných na náhradních odměnách. Společnosti a další právnické osoby jsou nuceny v kupní ceně hradit poplatky za užití, k němuž nejsou oprávněny, a k němuž reálně vůbec nedochází. Za druhé – česká právní úprava § 25 AZ není v rozporu se Směrnicí, když stanoví povinnost k úhradě odměny prvním článkům prodejního řetězce na území ČR, neboť Směrnice plátce náhradní odměny konkrétně neidentifikuje. Kolektivní správci však postupují v rozporu s AZ, když vybírají náhradní odměny i za užití, které nespadají do režimu § 30 a 30a (v souvislosti s Rozhodnutím jde zejména o § 30, tedy o užití pro osobní potřebu fyzické osoby).  Za třetí – otázkou zůstává, jak chápat pojem „osoby, jež disponují vybavením, přístroji a nosiči pro digitální rozmnožování a které z tohoto důvodu právně nebo fakticky dávají toto vybavení k dispozici soukromým osobám”, který ESD zmiňuje v souvislosti s přenesením zátěže představující hrazení náhradní odměny právě na tyto osoby. Pokud bychom tento pojem vyložili skutečně doslovně, bylo by nutno pod ním rozumět subjekt, který soukromým koncovým uživatelům zboží přímo prodává (tedy posledního prodejce), který jako jediný má možnost zátěž skutečně přenést a jako jediný zboží soukromým uživatelům skutečně poskytuje (všichni ostatní prodejci před ním zboží pouze poskytují dalším prodejcům, kteří je neužívají k soukromému rozmnožování). Takto striktní chápání tohoto pojmu by rázem postavilo do rozporu s komunitárním právem nejen českou, právní úpravu, ale rovněž úpravu odpovídající § 25 odst. 2 AZ, kterou nalezneme v právních předpisech mnoha dalších zemí EU (mezi nimiž jsou již výše zmíněné Německo nebo Francie). Mimochodem, jak vyplývá z vládního listu španělského království ze dne 4.3.2011, španělská vláda se rozhodla nejpozději do 3 měsíců uvést národní legislativu do souladu s komunitárními právními předpisy a judikaturou.

Jak na Rozhodnutí reagovat - možný další postup zákonodárce i povinných subjektů
I v případě, že bychom nepřijali tak kontroverzní závěr, narážíme stále na nutnost vypořádat se při výběru náhradních odměn s povahou konečného uživatele. Pokud se má stávající systém dostat do souladu s požadavky přiměřené rovnováhy a spravedlivé odměny, a tedy do souladu se Směrnicí i s Rozhodnutím, musí se změnit z principu plošného vybírání na princip vybírání na základě stanovených kritérií, což obnáší zavedení systému zjišťování povahy konečného uživatele. V takovém případě by se nejjednodušší cestou mohlo jevit zavedení povinnosti placení náhradních odměn právě posledním prodejcům, kteří jako jediní jsou schopni jednoznačně identifikovat konečného odběratele zboží. Takové řešení by však znamenalo pro všechny zúčastněné subjekty nárůst administrativní zátěže, který by v případě kolektivních správců byla nesrovnatelně vyšší než je tomu v současnosti – množství výrobců nebo dovozců zboží, v současnosti povinných odměnu odvádět, je o několik řádů nižší, než množství konečných prodejců. Proto dalším řešením, ne zcela přesným, ale rozhodně ve srovnání se současným stavem spravedlivějším, může být stanovení poměrné výše odměny z celkového objemu prodaného zboží, na základě určitých empirických údajů. Jednoduše řečeno, z dosavadních zkušeností by bylo zjištěno, kolik nosičů nebo zařízení určitého druhu z celkového množství, uvedeného v České republice do oběhu, je soukromými fyzickými osobami využíváno pro účely rozmnožování pro jejich osobní potřebu, z čehož by byla odvozena procentní výše prodejů,  nichž by byla odměna placena. Stejný přístup byl zvolen například v Německu, přičemž takovou úpravu jistě není možno považovat za dokonalou (vychází ze statistických údajů, které jsou vždy zobecněním zjištěného stavu a proto na množství faktorů nebere ohled), nicméně jistě je spravedlivější než současná praxe. Získání výchozích empirických údajů by jistě nebyl problém nebo otázka nadměrně dlouhého času. Zavedení tohoto principu by pravděpodobně ani nevyžadovalo změnu zákona, postačila by jeho specifikace vyhláškou, resp. doplnění současně platné vyhlášky č. 488/2006 Sb., kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn.
Pochopitelně vyvstává otázka, zda se při současném stavu právních předpisů lze domoci vrácení uhrazených náhradních odměn nebo alespoň jejich úplného či částečného nehrazení. Může se právnická osoba, případně fyzická osoba – podnikatel, domáhat přímo na kolektivním správci vrácení odměny? Vezmeme-li v potaz dvě základní zásady právního řádu EU - zásadu aplikační přednosti komunitárních právních předpisů před předpisy národními, jsou-li tyto s komunitárními předpisy v rozporu, a zásadu eurokonformního výkladu právních předpisů národními soudy, a přihlédneme-li k výše uvedeným závěrům ESD, pak můžeme říci, že jednoznačně může. Problémem však je mechanismus přenášení zátěže, představované odměnou, z dovozců a výrobců postupně na další články prodejního řetězce až ke konečným spotřebitelům. Právnická osoba, která dané zboží zakoupí pro účely nespadající do režimu volného užití autorských děl, je ve smluvním vztahu se svým dodavatelem (maloprodejcem či velkoprodejcem), přičemž ve většině případů není na faktuře za zboží oddělena částka náhradní odměny, kterou dodavatel pouze „přefakturuje“, od skutečné ceny zboží (někteří výrobci nebo dovozci ve svých fakturách částky rozlišují, nicméně další prodejci už tak většinou nečiní). Není tedy jasné, zda dodavatel na právnickou osobu zátěž z placení odměny skutečně přenesl či nikoliv. Jistě proti tomu lze namítnout, že výše uvedená vyhláška č. 488/2006 Sb. přesně vyčísluje odměnu u jednotlivých druhů zboží v závislosti na jejich kapacitě, případně na dalších kritériích. V případném sporu by však právnická osoba, které nebyla náhradní odměna vyčíslena a přefakturována ve faktuře, s největší pravděpodobností narazila na důkazní nouzi, pokud by měla dokázat, že odměnu neoprávněně odvedla, a že se tedy kolektivní správce bezdůvodně obohatil.
Ve vztahu k dosavadním plátcům (tedy výrobcům nebo dovozcům zboží) je situace poněkud složitější, a další postup z jejich strany by závisel na výkladu výše zmíněného pojmu „osoby, jež disponují vybavením, přístroji a nosiči pro digitální rozmnožování a které z tohoto důvodu právně nebo fakticky dávají toto vybavení k dispozici soukromým osobám”. Pokud tento pojem bude vykládán striktně ve smyslu posledních prodejců zboží, pak je těmto osobám dána možnost požadovat na kolektivních správcích vrácení všech částek náhradních odměn, a to i zpětně za dobu, v níž to ještě promlčení umožňuje (do dvou let od okamžiku, kdy se oprávněné osoba o bezdůvodném obohacení dozví, nejpozději do tří let od okamžiku, kdy k němu došlo). Pokud bude uvedený pojem vykládán benevolentněji ve smyslu zachování současného stavu, platného v mnoha zemích EU, pak by bylo záhodno nechat kolektivního správce uhrazení náhradních zažalovat, a požadovat na něm unesení důkazního břemene, tedy prokázání, že konkrétní kusy zboží, z něhož odměnu na plátci požaduje, byly skutečně finálně použity fyzickými osobami k soukromému rozmnožování. Kolektivní správce by pochopitelně využil svého práva dle ust. § 100 odst. 3 AZ, které mu umožňuje provést u povinných subjektů kontrolu a vyžádat si informace, nutné ke stanovení výše odměny (zejména tedy o druhu zboží a jeho počtech). Taková kontrola by mu však dala informace o jeho přímých odběratelích a počtech prodaného zboží, nikoliv však už o dalším pohybu zboží až k jeho konečnému spotřebiteli. Důkazní břemeno by tedy kolektivní správce s největší pravděpodobností neunesl.

Závěr
ESD svým rozhodnutím potvrdil, že současná česká právní úprava sice není v rozporu se Směrnicí, neodpovídá však výkladu stanovenému Soudním dvorem. V důsledku toho nemůže řádně plnit požadavky přiměřenosti a spravedlivé odměny. Kolektivním správcům asi za současného stavu nelze vytknout, že náhradní odměny vybírají plošně, neboť zákon nestanoví pro jiný postup žádné vodítko. To však nic nemění na to, že tato situace je v rozporu právem EU, což by mělo vyvolat snahy o legislativní změnu, a snahu povinných subjektů domoci se navrácení neoprávněné vybraných částek, anebo alespoň snahu o to, aby k neoprávněnému vybírání nadále nedocházelo.

Autor: Mgr. et Mgr. Petr Mališ, advokát, malis@lawyer.cz
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami (vedoucí sekce www.trademarks.cz) a rovněž obchodním a pracovním právem