Rozsudek RapidShare a právní aspekty file-hostingových služeb

Autor: Petr Otevřel | Vloženo: 17. 2. 2013 21:43 | Přečteno: 7103X

V minulém roce rozhodnul německý Nejvyšší soud (BGH) v případu, který započal v roce 2008 žalobou producenta počítačových her – společnosti Atari. Ta žalovala poskytovatele tzv. file-hostingových služeb, německou společnost RapidShare AG, která provozuje obdobnou službu, jako např. český server ulozto.cz. V následujícím článku budou uvedeny jednotlivé okolnosti případu a závěry, které z něj vyplývají. 

 

Průběh sporu

Společnost Atari zjistila, že prostřednictvím serveru RapidShare lze stáhnout jednu z jejích her s názvem „Alone in the Dark“ a vyzvala RapidShare k zablokování možnosti stahovat tuto hru z jejich serveru, kterou bylo možno stáhnout mj. prostřednictvím hypertextového odkazu zadaného do vyhledávače Google (jedním z nalezených odkazů byl přímý odkaz ke stažení hry na RapidShare). Ve druhé části své výzvy dále Atari vyzvala RapidShare, aby se zdržel dalšího rozšiřování uvedené hry zejména formou jejího zpřístupňování třetím osobám – de facto tedy Atari požadovala proaktivní dohled ze strany RapidShare.

 

Zástupci RapidShare odpověděli dopisem, v němž na jedné straně potvrdili, že zablokují možnost stažení hry prostřednictvím hypertextového odkazu uvedeného ve výzvě, avšak odmítli druhou část výzvy týkající se chování do budoucna.

Vzhledem k odmítnutí části výzvy, a také s ohledem na to, že hru bylo možno stáhnout (i když pod jinak pojmenovanými odkazy) i 11 dnů poté, co RapidShare potvrdil zablokování, podala Atari žalobu, v níž se domáhala mj. toho, aby soud uložil RapidShare zákaz rozšiřovat či zpřístupňovat shora uvedenou hru, pouze však za podmínky, že tato je na serverech RapidShare uložena pod svým názvem „Alone in the Dark“, popř. je zaregistrována na tzv. torrent stránkách.

 

Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně

Zatímco soud prvního stupně dal žalobě zčásti za pravdu, odvolací soud ji zamítnul. Argumentoval přitom zejména tím, že odpovědnost poskytovatele file-hostingových služeb je dána tím, že pokud se dozví o nelegálním obsahu, je povinen jej zablokovat a dále přijmout přiměřená opatření k zabránění toho, aby nedocházelo k obdobným případům. Nicméně obchodní model žalovaného RapidShare není dle názoru odvolacího soudu primárně založen na ukládání a stahování nelegálního obsahu, a proto nelze celý model zpochybňovat tím, že mu budou ukládány nepřiměřené povinnosti ohledně ověřování uloženého obsahu, za který jsou primárně odpovědni uživatelé.

Krom toho je i dle názoru odvolacího soudu prakticky nemožné ověřování případného nelegálního obsahu podle názvu souborů resp. hypertextových odkazů – doslova bylo v rozhodnutí uvedeno, že pod linkem „Alone in the Dark“ může být stejně dobře nelegálně uložena zmíněná hra, jako fotky z dovolené.

 

Nejvyšší soud se však s touto argumentací ztotožnil jen zčásti.

 

Argumentace Nejvyššího soudu

Německý Nejvyšší soud v podstatě převzal argumentaci odvolacího soudu týkající se toho, že obchodní model RapidShare není primárně postaven na porušování autorských práv. Vyloučil tedy aplikaci tzv. Störerhaftung, tedy ručení podnikatele za porušení autorských práv, což je zvláštní institut v německém právu, podle něhož může být osoba spoluodpovědná za takové porušení v případě, kdy úmyslně a významnou měrou přispěje k neoprávněnému zásahu do autorských práv.

Stejně tak poukázal na úpravu odpovědnosti za cizí obsah, která je v podstatě totožně upravena rovněž v českém zákoně č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti (viz § 5) – podle těchto předpisů provozovatel služeb zprostředkovávajících cizí obsah je za obsah uložený uživateli je odpovědný pouze,

a) mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo

b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.

 

Soud rovněž připomenul ta ustanovení zmíněného zákona, podle kterých není poskytovatel služeb zprostředkovávajících cizí obsah povinen tento obsah proaktivně sledovat a poukázal i na starší judikaturu, podle které není možné poskytovatelům uvedených služeb ukládat takové povinnosti sledovat a kontrolovat uložený obsah, které by je hospodářsky ohrozily nebo by jejich podnikání nepřiměřeně ztížily.

 

Shora uvedené argumenty se však týkají pouze obecné činnosti RapidShare.

Ovšem v daném případě došlo k tomu, že předmětnou hru „Alone in the Dark“ bylo možno stáhnout i poté, co RapidShare obdržel výzvu žalobce (Atari) a dokonce na ni reagoval. Nejvyšší soud proto upozornil, že poté, co se RapidShare dozvěděl o konkrétním zásahu do autorských práv, neměl pouze povinnost zablokovat příslušný hypertextový odkaz, ale vznikla mu navíc i povinnost provést taková preventivní opatření, aby pokud možno nedocházelo k dalším neoprávněným zásahům do autorských práv žalobce.

Za neoprávněné zásahy do autorských práv žalobce, k nimž došlo poté, co obdržel jeho žalobce, odpovídá RapidShare jako ručitel, protože nepřijal přiměřená opatření k tomu, aby zabránil dalšímu možnému stahování hry „Alone in the Dark“.

Dostatečným není v tomto případě jen zablokování konkrétního odkazu či kontrola konkrétního uživatele, který již neoprávněně autorské dílo na serveru zpřístupnil třetím osobám. Podle soudu byl RapidShare povinen přijmout i další opatření vedoucí k tomu, aby nemohli konkrétní autorské dílo zpřístupnit ani další uživatelé.

Jedním z argumentů Nejvyššího soudu pro to, že žalovaný RapidShare porušil své povinnosti, byla skutečnost, že aplikoval filtr, který odhaloval slovní spojení „Alone in the Dark“ pouze na upload nových souborů, ale nenasadil tento filtr na soubory, které měl již na svém serveru uloženy a které uživatelé zpřístupňovali třetím osobám.

Následně Nejvyšší soud konstatoval, že jako nepřiměřenou nelze označit ani následnou „manuální“ kontrolu souborů, které by takto byly prostřednictvím filtru vyselektovány – tedy nasazení zaměstnanců RapidShare za účelem spuštění podezřelých souborů. Požadovat takový postup po RapidShare není nepřiměřené ani přesto, že uživatelé mají samozřejmě možnost pojmenovat/přejmenovat své soubory tak, aby byl filtr neúčinný.

Stejnou kontrolu měl podle Nejvyššího soudu aplikovat RapidShare i na ty soubory, které se nacházejí na seznamech odkazů – tedy na tzv. torrent stránkách. I když je těchto odkazů značné množství, měl RapidShare splnit svou povinnost tím, že by provedl alespoň namátkovou kontrolu. K tomuto argumentu jistě přispěla i žalobkyně, která prokázala, že lze aplikovat automatické (tedy nikoliv manuální) prohledávání odkazů na torrent stránkách. Soud poukázal, že právě přes torrent stránky (které umožňují vyhledání i těch souborů uložených u poskytovatelů file-hostingových služeb, které nemají ve svém názvu úplný název hry, filmu či jiného díla) mohl RapidShare poměrně efektivně vyhledat soubory obsahující hru „Alone in the Dark“, které jsou již na jeho serveru uloženy a které by běžný filtr vyhledávající podle názvu vůbec neobjevil.

Závěrem soud poukázal na nesprávný žalobní petit a celý spor vrátil soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.

Závěr

Závěr rozhodnutí německého Nejvyššího soudu je dvojí:

1. Na jedné straně je poskytování file-hostingových služeb přípustné a legální, a to i za těch okolností, kdy poskytovatelé těchto služeb nabízejí placené „premium“ konta nabízející rychlejší stahování souborů, zatímco jejich upload (ukládání) je zásadně zdarma. Na obchodní model poskytovatelů těchto služeb nelze pohlížet pohledem „presumpce viny“, přestože na jejich serverech často dochází k neoprávněným zásahům do autorských práv, když jsou tam zpřístupňována ke stažení autorská díla bez souhlasu nositelů práv k těmto dílům.
2. Na druhé straně však není dostatečné, když poskytovatel file-hostingových služeb v případě znalosti o konkrétním zásahu do autorských práv pouze zablokuje možnost stažení konkrétního souboru s tímto dílem. Naopak je jeho povinností přijmout preventivní a kontrolní opatření vedoucí k zamezení dalších zásahů do práv ke konkrétnímu autorskému dílu, včetně filtrování názvů souborů, manuální kontroly podezřelých souborů a namátkové kontroly tzv. torrent stránek.

Shora uvedené závěry lze beze sporu vztáhnout i na prostředí českého autorského práva, autoři popř. nositelé práv k autorským dílům by se tak mohli za určitých okolností domáhat např. náhrady škody a jiných nároků i vůči poskytovatelům file-hostingových služeb.

 

Autor: Mgr. Petr Otevřel, otevrel@lawyer.cz

Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, autorským a obchodním právem.

 

Tweet