Restrikce při registraci domén a jejich důsledky
Autor: Mgr. Martin Sýkora | Vloženo: 13. 12. 2006 18:00 | Přečteno: 16042XDíky svobodě pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu uvnitř Evropské unie tenduje rozvoj obchodních aktivit našich podnikatelů čím dále více k expanzi na zahraniční trhy. Rozvíjení podnikatelských aktivit nejenom v rámci Evropy bez využití možností nabízených síti internet je v době ovlivněné fenoménem e-commerce skutečně jenom otázkou času. Nové formy komunikace, reklamy a propagace, nové způsoby placení či nespočetné možnosti služeb souvisejících s péči o zákazníka, se stávají v prostoru bez národních hranic přinejmenším jakousi zvyklostí, pokud ne přímo nevyhnutelností.
Kvalitní marketing dnešního podnikatele se neobejde bez prezentace svého zboží nebo služeb prostřednictvím sítě internet, směřující jak k tuzemským, tak k zahraničním zákazníkům, klientům, nebo obchodním partnerům. Dnešní webstránky sahají daleko za hranice reklamních prospektů. No i kdyby byly jen pouhým místem se základními informacemi o podnikateli, nelze se nezabývat jejich umístněním, doménovým jménem či právní ochranou.
V řadě evropských zemí již není k registraci národní domény nutný domicil žadatele v zemi – podmínky registrace se tak omezují na jeho zletilost nebo právní existenci vůbec. Lze se však setkat s dodatečnými podmínkami, jakými jsou například povinnost registrujícího zajistit si a poskytnout místní kontaktní adresu pro potřeby registračního úřadu, předložení společenské smlouvy nebo potvrzení o obchodních vztazích se státem registrace či registrace ochranné známky.
Mezi výjimkami jsou například Španělsko, Francie, Finsko či Slovensko – jejich restriktivní politika požaduje domicil žadatele v zemi jak u právnických, tak u fyzických osob; další podmínky omezující skupinu potencionálních žadatelů rovněž nejsou výjimkou.
Provozovatelem domény nejvyšší úrovně .sk je na Slovensku akciová společnost SK-NIC. Registrace domény .sk je podřízena Pravidlům správce národní domény (zveřejněny na stránkách www.sk-nic.sk). Uživatelem domény .sk může být pouze právnická osoba oprávněná podnikat na území Slovenské republiky nebo jiná slovenská právnická osoba, anebo zletilá fyzická osoba, způsobilá k právním úkonům, se slovenským občanstvím a s trvalým bydlištěm na území Slovenska. Každá osoba, která se chce stát držitelem národní domény .sk, musí nejdřív uzavřít se správcem SK-NIC rámcovou smlouvu, k uzavření které podává návrh sám zájemce o doménu, k němuž přiloží dokumenty prokazující splnění podmínek (např. výpis z obchodního rejstříku ne starší než 3 měsíce nebo jiný doklad prokazující oprávnění podnikat na území Slovenské republiky).
Správce národní domény .fr je ve Francii společnost AFNIC (Association Française pour le Nommage Internet en Coopération), která je zároveň správcem domény .re pro ostrov Réunion. Doména .fr je určena pouze pro fyzické a právnické osoby s domicilem ve Francii a od 20. června 2006 je otevřena všem zletilým občanům, kteří si mohou volně zaregistrovat doménové jméno, tzn. bez prokazování právního důvodu pro registraci konkrétní domény (předtím bylo potřebné prokázat své právo k doménovému jménu např. prokázáním poskytování služeb nebo doložením společenské smlouvy).
Kdo a jak rozhoduje spory o doménu v zahraničí
Restriktivní systém známý z Francie či Slovenska vede k omezování podnikatelské aktivity na internetu a postihuje nejen spekulanty, ale také mnoho řádných podnikatelů. Proto se restriktivní systémy postupně opouštějí ve prospěch liberálních systémů spojených s účinným systémem alternativního řešení sporů.
V současnosti je na Slovensku rozhodování ve věcech ochrany hospodářské soutěže a nekalé soutěže, zejména pokud jde o spory o doménová jména, rozvrženo mezi okresní soudy – věci spadající do věcné působnosti občanského zákoníku, a krajské soudy – v obchodněprávních věcech. (do konce roku 2004 byli jako soudy 1. stupně v těchto sporech věcně příslušné pouze krajské soudy). Podobné rozdělení lze najít i ve Francii, kde je obecný soud věcně příslušný pro spory mezi občany, jako i v případě, že ve sporu nejde o částku vyšší než 1500,- euro. U částek vyšších a v sporech, kde je stranou veřejnoprávní korporace nebo právnická osoba, nastává věcná příslušnost soudů obchodních (příp. vyšších soudů).
Lze konstatovat, že závisí na rozhodnutí samé osoby, na jakou instituci se se spory o doménové jméno obrátí – buď na orgány alternativního řešení sporů, nebo na soud.
Mimosoudní řešení sporů metodou smíru nebo arbitráže, která se stává středem zájmu veřejnosti pohybující se v oblasti e-commerce, jsou bezpochyby současným trendem. Smluvní strany se mohou předem dohodnout na těchto postupech. Nelze si ale povšimnout, že určité smlouvy o registraci doménového jména již obsahují ustanovení, na základě kterého se žadatel při podpisu smlouvy o registraci přímo zavazuje postupovat touto cestou (jak je to u sporů, týkajících se doménových jmen, mezi správcem národní domény CZ.NIC a držitelem doménového jména .cz, které směřují před Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze).
Výhodou alternativního způsobu řešení je vyšší odbornost rozhodujících institucí v porovnaní se soudy. Arbitrážní instance (např. WIPO Arbitration and Mediation Center) se obvykle zabývají spory, které se týkají porušení práv duševního vlastnictví souvisejících s registrací doménových jmen, což může znamenat rychlejší a pro strany přijatelnější řešení.
Nevýhodou využití služeb Centra při rozhodování sporů o doménová jména je, že se lze návrhem domáhat výlučně zrušení registrace nebo převodu doménového jména a se všemi ostatními nároky (např. uhrazení škody, bezdůvodné obohacení apod) je třeba se obrátit na soud.
Závěrem
Nelze jednoznačně stanovit, který způsob projednání sporu o doménu je výhodnější. Posouzení závisí nejenom na procedurálních otázkách, ale i finanční stránce a dosažitelnosti konkrétního řešení. Pružnost soudů v různých zemích se liší, příkladem lze uvést anglické soudy, které prokázaly ve sporech o doménové jména větší pružnost jak kontinentální soudy a jednoznačně aplikují zásadu, že jakákoliv webová stránka je celosvětově přístupná, a proto můžou např. národní doménová jména rušit práva k předmětu duševního vlastnictví v Anglii (Mecklermedia Corporation v. D. C. Congress GmbH, 1997). Ve věcech cybersquattingu však zajímají anglické soudy stejný postoj jako soudy americké, nebo soudy v členských zemích WIPO.
Autor: Lucia Komárová
Autorka je studentem 5. ročníku Právnické fakulty UP v Olomouci. Mezi její zájmy patří obchodní právo a právo informačních technologií, kde sleduje rovněž zahraniční právní úpravu.
Kategorie
Naše služby
Naše infoportály
Kniha Softwarové právo
