Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Prodej použitých e-knih a rozsudek Soudního dvora EU

Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 4. 1. 2020 16:13 | Přečteno: 169X

Před více než šesti lety jsem se v článku „Je možné prodávat „použité“ e-knihy?“ zabýval problematikou prodeje „použitých“ e-knih a vycházel jsem při tom z německé judikatury. Nyní se při výkladu dané otázky můžeme opřít o rozsudek Soudního dvora EU (SDEU), které je závazné i pro soudy jednotlivých členských zemí EU, které musí při rozhodování stejné právní otázky aplikovat principy unijního práva způsobem, jakým je interpretoval SDEU.

Skutkový stav

Případ začal v Nizozemí, kde společnost Tom Kabinet provozovala prostřednictvím internetu pod značkou Toms Leesclub (Tomův čtenářský klub, dále v textu jen „klub“) službu a umožňovala svým členům po zaplacení určité finanční částky nabízet „použité“ elektronické knihy, které zakoupila buď společnost Tom Kabinet, nebo které jí bezplatně „věnovali“ členové klubu. Tyto „použité“ e-knihy si pak mohli členové klubu zakoupit za velice nízké ceny, jednu knihu za 2 eura. Provozovatel přitom neaplikoval žádné technické prostředky, kterými by zajistil, aby byla stažena vždy jen jedna rozmnoženina e-knihy tak, aby ji nemohlo souběžně užívat více členů. 

Tento postup se nelíbil sdružením NUV (Nederlands Uitgeversverbond) a GAU (Groep Algemene Uitgevers), která vystupují na ochranu zájmů nizozemských vydavatelů. Obě sdružení pak společně napadla postup provozovatele čtenářského klubu u soudu. 

Zajímavé je, že předkládající soud (tj. ten nizozemský soud, který přerušil soudní řízení a položil SDEU předběžné otázky) v mezitímním rozsudku konstatoval, že postup provozovatele čtenářského klubu není sdělováním díla veřejnosti, a spíše se zajímal o to, zda se nejedná o veřejné rozšiřování autorských děl. Tomu odpovídaly i předběžné otázky, které nizozemský soud položil SDEU. V tomto smyslu nizozemský soud posoudil právní povahu prodeje e-knih jinak, než jak učinily německé soudy citované v článku „Je možné prodávat „použité“ e-knihy?

Rozhodnutí SDEU

Vzhledem k tomu, že nizozemský soud vyložil situaci špatně ještě dříve, než položil SDEU předběžné otázky, konstatoval SDEU, že má pravomoc přeformulovat předběžné otázky tak, aby mohl „poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď“. Způsob, jakým je v bodě 31 odůvodnění rozsudku toto popsáno, je velice diplomatický a svým způsobem vtipný. 

SDEU aplikoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen „Směrnice“). Uvedená směrnice je implementována do jednotlivých právních řádů členských států EU a problematika upravená Směrnicí by měla být v členských státech EU vykládána jednotně.

Směrnice přitom podobně jako český autorský zákon rozlišuje mezi „rozšiřováním“ autorského díla (čl. 4, popř. § 14 českého AZ) a „sdělováním veřejnosti“ (čl. 3, popř. § 18 a násl. českého AZ), přičemž obojí je možné jen se souhlasem autora. Pojem rozšiřování je nicméně vázán na vždy na autorské dílo ve hmotné podobě, ať už se jedná o originál (např. originál výtvarného díla) nebo o rozmnoženinu (typicky právě knihu). Nelze proto aplikovat právní úpravu, která řeší rozšiřování autorských děl, na elektronické knihy. 

Z tohoto důvodu se SDEU dále zabýval pouze sdělování veřejnosti, což je takové zpřístupnění autorského díla, kdy „několik nepropojených osob, které jsou členy veřejnosti, může mít z různých míst a v různém čase individuální přístup k dílu dostupnému pro veřejnost na internetových stránkách”. Poskytnutí e-knihy k trvalému užívání prostřednictvím stažení on-line je sdělováním díla, konkrétně ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice, který odpovídá českému § 18 odst. 2 AZ. 

Důležitý je čl. 3 odst. 3 Směrnice (§ 18 odst. 4 českého AZ), který výslovně uvádí, že práva autorů udělit souhlas nebo zakázat jakékoliv sdělování veřejnosti „se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti.“ To znamená, že i v případě, že autor udělil nakladatelství souhlas s vydáním knihy vedle klasické formy také v elektronické formě, nedochází prodejem e-knihy, což má povahu sdělování díla veřejnosti, k zániku – vyčerpání práv autora udělit souhlas s dalším sdělováním díla veřejnosti. 

Kupující totiž získávají pouze licenci k užívání e-knihy pro svou vlastní potřebu, popř. k jinému užívání e-knihy v rozsahu licence, viz např. tzv. rodinné sdílení u Apple, v rámci kterého je stažená e-kniha automaticky zpřístupněna všem dalším členům domácnosti zaregistrovaných v rámci příslušného Apple ID.

Jak je to vlastně s tím vyčerpáním práv?  

V zásadě není rozsudek SDEU v této věci nijak přelomový nebo překvapivý. Tlak na prodej „použitých e-knih“ byl vyvolán spíše v důsledku jiného rozsudku SDEU, a to v kauze usedSoft, ve které SDEU konstatoval, že za určitých předpokladů dochází k tzv. vyčerpání autorských práv na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny autorského díla i v případě počítačových programů (dále „princip vyčerpání práv“). Více k této problematice jsem publikoval samostatně např. zde a zde, proto zde vysvětlím princip vyčerpání jen stručně. 

Dojde-li k prvnímu prodeji originálu (např. výtvarné dílo) nebo hmotné rozmnoženiny (kniha) autorského díla, právo autora na rozšiřování bylo vyčerpáno, pokud autor souhlasil s takovým prvním prodejem. Tzn. autor románu, který souhlasil s jeho vydáním v knižní podobě a dostal za to od vydavatelství zaplaceno, nemá kontrolu nad dalším osudem rozmnoženiny autorského díla, tedy jednotlivých knih. Kupec knihy tak může výtisk sám užívat, poté jej darovat nebo třeba prodat v antikvariátu – fakticky tedy může tuto konkrétní knihu rozšiřovat a nemůže mu v tom bránit ani autor, ani vydavatel. Pozor, knihu samozřejmě nesmí rozmnožovat, to už je samostatné právo.

Princip vyčerpání práv se však vztahuje pouze na hmotnou rozmnoženinu, přesto SDEU vyložil princip vyčerpání práv extenzivně u počítačových programů a konstatoval, že i rozmnoženinu počítačového programu, která byla stažena on-line ze serveru výrobce, lze dále rozšiřovat, protože došlo k vyčerpání práv na rozšiřování a výrobce tomuto nemůže bránit. Opět odkazuji na své starší články k tomuto, protože SDEU stanovil řadu podmínek pro to, aby mohl být princip vyčerpání skutečně aplikován, takže prvotní euforie mnohých byla předčasná. 

Vrátíme-li se k e-knihám, tak musel SDEU zodpovědět otázku, zda lze princip vyčerpání vztahovat i na e-knihy. Tuto otázku zodpověděl negativně, stejně jako před léty německé soudy. V případě počítačových programů se totiž aplikuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů. Ta však působí vůči shora citované Směrnici jako tzv. lex specialis, tzn. řeší specifickou oblast počítačových programů, aniž by tím měnila právní úpravu ostatních autorských děl. Shora citovaný článek 3 odst. 3 směrnice 2001/29/ES tedy stále platí, tzn. právo autora udělit souhlas nebo zakázat jakékoliv sdělování veřejnosti nezaniká (nevyčerpá se) tím, že došlo k prvnímu sdělení veřejnosti, tj. k prvnímu prodeji e-knihy.

SDEU konečně připomenul, že v případě počítačových programů nemá fakticky žádný vliv, zda je počítačový program rozšiřován na hmotném nosiči (typicky DVD), nebo elektronicky formou on-line stažení ze serveru. Toto byl jedním z hlavních argumentů, proč SDEU v kauze usedSoft konstatoval, že za splnění specifických podmínek v podstatě není rozdílu mezi prodejem hmotné rozmnoženiny (DVD) a stažením elektronické rozmnoženiny (download ze serveru výrobce). Naopak v případě knihy je podstatný rozdíl mezi klasickou papírovou knihou, u které dochází k jejímu opotřebení prvním i každým dalším uživatelem či majitelem, a mezi e-knihou, u které k žádnému opotřebení nedochází – „použité“ e-knihy ve skutečnosti představují dokonalou náhradu úplně nové e-knihy. Už samotné užívání pojmu „použitá“ e-kniha je proto zavádějící. 

SDEU tedy podobně jako již dříve např. německé soudy jednoznačně konstatoval, že princip vyčerpání se na e-knihy neužije. 

Na co ještě SDEU poukázal

SDEU zdůraznil cíle a účel Směrnice, kterým je jednak zajistit ochranu autorům, což současně podpoří vznik a rozvoj nových způsobů využívání chráněných autorských děl a investice do této činnosti včetně rozvoje síťové infrastruktury. Z odůvodnění rozsudku SDEU tak nepřímo vyplývá, že prodej e-knih by se pravděpodobně moc nerozvíjel, kdyby bylo možné e-knihy bez dalšího komukoliv zpřístupňovat, popř. na tom dokonce parazitovat a zpoplatňovat jejich zpřístupnění (jako v případě „Tomova čtenářského klubu“), aniž by z toho měl autor díla jakýkoliv užitek. 

Závěr

Stručně řečeno, prodej použitých e-knih není bez souhlasu autora možný. Fakticky lze samozřejmě získat e-knihy zdarma, poskytovatel ovšem musí mít k takovému postupu souhlas, popř. se může jednat o díla, u kterých uplynula doba trvání majetkových autorských práv (pozor, i překlad je autorským dílem!). Proto lze každému doporučit, aby se vyvaroval „členství“ v pochybných klubech, a zejména sám nepřispíval vlastními „použitými“ elektronickými knihami ani je jinak nerozšiřoval. V tomto případě by se i fyzická osoba, která není podnikatelem, dopouštěla neoprávněného zásahu do autorských práv a ve větším rozsahu by připadala v úvahu i trestněprávní odpovědnost.  

 

Mgr. Petr Otevřel, otevrel@lawyer.cz
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři s.r.o., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, autorským a obchodním právem a problematikou zpracování osobních údajů.