Open Source

Autor: Mgr. Martin Sýkora | Vloženo: 9. 4. 2010 14:20 | Přečteno: 7858X

Open source aplikace, jak už název napovídá, jsou volně šiřitelé aplikace, u kterých je znám (otevřen) zdrojový kód. Koncovému uživateli (nabyvateli licence) je softwarový kód zpřístupněn jak technicky, kdy jej může bez omezení typu DRM dále studovat, upravovat a vylepšovat a zároveň je mu tento kód řádně zpřístupněn licencí, takže tyto své úpravy a vylepšení může dále, v souladu s licenčním ujednáním, šířit.

Jako modelový příklad open source lze uvést systém Linux či prohlížeč Mozilla Firefox. Naproti tomu ke zdrojovému kódu komerčního software uživatel přístup nemá. Nemůže jej upravovat a měnit jeho funkčnost. Příkladem takového komerčního software budiž nejznámější MS Windows či prohlížeč stejné společnosti Interner Explorer.
 

Open source licence

K legálnímu šíření open source aplikací byla vytvořena celá řada licencí (jejich seznam je dostupný na stránkách Open source initiative zde), z nichž mezi nejrozšířenější a nejznámější patří speciální licenční smlouva - GPL (General Public Licence), která ve zkratce říká, že software, tedy i jeho zdrojový kód, může být použit k jakémukoli účelu – tedy ke kopírování a libovolným úpravám. Výsledný produkt však musí být dále distribuován či sublicencován pod tímto typem licence. U takto “chráněného” produktu nepřichází v úvahu jakékoliv omezení, vyjma osobnostních práv, kterých se autor aplikace nemůže v evropském právním prostředí platně vzdát. To se týká rovněž nově vytvořených odvozených produktů, pro které se vžilo označení copyleft (tedy opak copyright). I tato odvozená díla je pak zapovězeno šířit jako běžné autorské dílo.
 

Svobody open source

V open source existují čtyři základní svobody. Za prvotní svobodu je považována možnost spustit program, za jakýmkoliv účelem (tzv. svoboda 0). Z hlediska naší právní úpravy jde o užití díla rozmnožováním. Za druhou svobodu se považuje možnost tento program volně studovat a přizpůsobovat jej vlastním podmínkám (tzv. svoboda 1), což zaručuje právě přístup ke zdrojovému kódu. Toto tvůrčí zpracování náš právní řád samozřejmě zná a v autorsko-právní úpravě obsahuje. Třetí svoboda má umožnit volné šíření produktu (tzv. svoboda 2). Toto rozšiřování je upraveno jednak pro rozmnoženiny díla v hmotné podobě (DC/DVD) a jednak v pro šíření v podobě nehmotné (prostřednictvím informačních sítí). Poslední, čtvrtá svoboda, se týká volného rozšiřování modifikovaného (tedy uživatelem již upraveného) původního produktu tak, aby z nich mohla těžit celá internetová komunita (tzv. svoboda 3).
 

Zástánci a odpůrci opensource

Dle početných zástupců open source aplikací by měly být všechny programy zdarma, přičemž programátoři by byli placení za úpravu a integraci existujících programů pro specifické potřeby uživatele a za technickou podporu. Zastánci open source dále vyzdvihují výhody spojené touto myšlenkou ve srovnání s klasickým proprietárním software. Tyto výhody mohou být jak ekonomického rázu, například redukce nákladů na výzkum a vývoj, tak technického rázu, tedy např. vylepšení kvality zdrojového kódu. Toto vylepšení vychází z logického předpokladu, že čím širší okruh spolutvůrců a beta-testerů existuje, tím je větší pravděpodobnost, že se podaří vytvořit bezchybný zdrojový kód o inovativních nápadech nemluvě. Z hlediska bezpečnostních děr v software však může být otevřenost kódu dvojsečnou zbraní. Chyby v programech může sice hledat mnohem širší skupina lidí a je proto naděje, že se snáze opraví, na druhou stranu zranitelnosti mohou snáze najít i útočníci. V současném paradigmatu informační bezpečnosti se ovšem považuje za obecně výhodnější, když jsou informace dostupné všem, i za tu cenu, že jsou dostupné útočníkům. U masově rozšířených programů s velkou základnou uživatelů a vývojářů lze předpokládat, že „uživatelská“ strana má výrazně větší prostředky (především více času a kvalifikovaných lidí) než potencionální útočník. Další nespornou výhodou otevřeného zdrojového kódu je ztížení možnosti propašování nevyžádaných aplikací typu trojských koní.

U komerčního software se nedostatky po jeho vydání řeší tzv. záplatami (patch), jejichž nainstalování znamená pro uživatele zbytečnou zátěž navíc. U open source aplikací existuje daleko větší pravděpodobnost, že zdrojový kód bude v okamžiku vydání v pořádku. Spojení open source a Internetu nadto přináší v neposlední řadě významně ulehčení vstupu novým, minoritním tvůrcům software. Sečteno a podtrženo patří k výhodám opensource jednoznačně aktivní komunita, “lidový” marketing, uživatelská ergonomie, technologické inovace a podpora rozšíření.

Open source má na druhé straně řadu nevýhod. Krom již zmiňované absence záruk za jejich fungování je u složitějších aplikací nepravděpodobná jejich bezproblémová masová modifikace uživateli. Kupříkladu společnost, která má v úmyslu začít využívat aplikaci, která by měla být stěžejní pro její podnikání, vždy bude zvažovat, zda si tuto aplikaci pořídí v rámci open source, čímž odpadnou náklady na její pořízení, nicméně bude muset mít k dispozici (a tedy i platit) programátora, který daný program přizpůsobí jejím potřebám a bude systematicky odstraňovat nedostatky, či investuje do komerční aplikace, kde bude za tyto modifikace hradit poplatek.
 
V současnosti na trhu jednoznačně převažuje komerčně distribuovaný software. Jeho tahounem je již zmiňovaný Microsoft, který má na trhu dominantní postavení. Ten může spoléhat i na fakt, že hodnota operačního systému vychází rovněž z počtu jeho uživatelů, neboť produkty jsou vyvíjeny pro každou platformu zvlášť. 
 

Závěr
Otevřený zdrojový kód začíná být čím dál oblíbenější variantou ke komerčnímu software. Příkladem může být neustále rostoucí základna uživatelů open source prohlížeče Mozilla Firefox (v současné době 40% uživatelů na evropském trhu), který dotahuje doposud dominantní Internet Explorer (45% uživatelů), kterému neprospělo množství aplikačních děr. Budoucnost podobných aplikací postavených na bázi open source lze proto spatřovat jednoznačně pozitivně. Na druhé straně si komerční software ze shora uvedených důvodů udržují svou dominantní pozici u složitějších aplikací vyžadující pravidelnou správu a záruky – tedy zejména u stěžejních aplikací užívaných společnostmi k výkonu své činnosti.

Autor: Mgr. Martin Sýkora
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde je vedoucím projektu www.uschovy.cz a dále se zabývá zejména obchodním právem, problematikou pracovněprávních vztahů v oblasti IT a internetovým právem.