Ochrana soukromých dat na pracovišti ? jsou Francouzi dále než my?
Autor: Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 3. 9. 2007 10:55 | Přečteno: 7352XVděčné a nevyčerpatelné téma rovnováhy mezi dvěma protichůdnými zájmy – ochranou soukromí zaměstnance a kontrolní pravomocí zaměstnavatele při používání informačních technologií k výkonu pracovní činnosti - je velice aktuální i v zahraničí. Svědčí o tom i rozhodnutí francouzského dovolacího soudu z května tohoto roku. Jedná se o první rozhodnutí, vztahující se k § 145 nového francouzského občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení může soud v rámci předběžného opatření na žádost toho, kdo projeví právní zájem, nařídit nezbytná opatření k zajištění důkazů, na nichž může záviset budoucí rozhodnutí (srovnej § 74 zák. č. 99/1963 Sb. - občanského soudního řádu). Na základě tohoto ustanovení dosáhl zaměstnavatel ve zmíněném případě vydání předběžného opatření pro zajištění důkazů v hrozícím sporu se svým zaměstnancem.
Jeden případ – tři různá rozhodnutí
Základní otázka, kterou dovolací soud řešil, zněla, zda tento postup umožňoval soudnímu vykonavateli (ve Francii má poněkud širší rozsah úkolů a pravomocí, než je tomu u nás) přístup k obsahu souborů uložených v počítači, jenž byl přidělen zaměstnanci pro plnění jeho pracovních úkolů.
Na začátku totiž vydal předseda soudu prvního stupně rozhodnutí, na základě něhož mohl soudní vykonavatel prohlédnout a zaznamenat obsah elektronické komunikace, kterou si zaměstnanec, podezřelý z nekalého jednání proti zaměstnavateli (konkrétně ze snahy o založení konkurenční společnosti) vyměnil se dvěma určitými cizími osobami. Odvolací soud toto rozhodnutí zrušil, stejně jako záznamy, pořízené soudním vykonavatelem, s odůvodněním, že „tento postup umožnil zaměstnavateli seznámit se s obsahem osobní komunikace, odesílané a přijímané zaměstnancem, což znamená zásadní a nepřijatelné porušení jedné ze základních svobod, chráněných Evropskou úmluvou o ochraně základních práv a svobod.“ (viz článek Mgr. Mokrého Evropský právní rámec ochrany osobních údajů a soukromí v e-mailové komunikaci)
Dovolací soud však argumentoval (stavě se poněkud do rozporu se svým, v Evropě již notoricky známým rozhodnutím ve věci „Nikon“)*, že „respektování osobní svobody zaměstnance ještě neznamená žádnou překážku aplikaci ustanovení § 145 občanského soudního řádu, neboť opatření, která byla na jeho základě nařízena, mají legální podklad a jsou nezbytná k ochraně práv strany, která je navrhla“. Tedy, že se jednalo o ochranu společnosti proti potenciálním důsledkům nekalého jednání zaměstnance, páchaného pomocí prostředků elektronické komunikace.
Ačkoli rozhodnutí „Nikon“ zakazuje jakékoli kroky zaměstnavatele, které by mu umožnily seznámit s se obsahem osobní e-mailové komunikace zaměstnance, nelze si jej vykládat jako překážku zákonným procesním postupům. Rozhodnutí dovolacího soudu významně podpořil i fakt, že k pořízení záznamů soudním vykonavatelem došlo s plným vědomím a za přítomnosti zaměstnance.
Tak judikoval dovolací soud i v jednom z předešlých rozhodnutí, podle něhož může zaměstnavatel otevřít soubory označené zaměstnancem za soukromé, které tvoří obsah počítače, svěřeného zaměstnanci k plnění jeho pracovních úkolů, pouze v v zaměstnancově přítomnosti. Zaměstnancova nepřítomnost může znamenat zásadní porušení jedné ze základních svobod, a takto získané údaje ztrácí jakoukoli důkazní hodnotu. Podle téhož rozhodnutí neopravňuje například nález erotických fotografií v zaměstnancově zásuvce zaměstnavatele k tomu, aby bez svolení a přítomnosti zaměstnance prohledával počítačové soubory, označené za soukromé.
Prostředí modernější, ale problém stále stejný
Při pohledu do minulosti zjistíme, že k této problematice se soudní judikatura vyjadřovala už dávno předtím, než se začaly používat osobní počítače – například v souvislosti se skříněmi a dalšími odkládacími prostory, dané zaměstnancům k dispozici. Dnešní judikatura tak aplikuje principy, vytvořené již dříve v jiných technických podmínkách. Podle jednoho z dřívějších rozhodnutí dovolacího soudu „může zaměstnavatel přistoupit k otevření skříňky, obsahující soukromé věci zaměstnance, pouze za podmínek, stanovených vnitřním předpisem zaměstnavatele a v zaměstnancově přítomnosti“. Výjimka je dle tohoto rozhodnutí možná pouze v případě bezprostředního nebezpečí, nebo ohrožení zaměstnavatelových zájmů. Ve zmíněném případě, kdy šlo o oprávněnost prohledání skříně se soukromými věcmi zaměstnance za jeho nepřítomnosti, přičemž byly nalezeny 3 plechovky piva, soud shledal, že takový krok znamenal zneužití kontrolní pravomoci zaměstnavatele, neboť k žádnému bezprostřednímu ohrožení jeho zájmů nedošlo.
Mezi obsahem skříně a počítačovými soubory však existuje určitý rozdíl – podle judikatury dovolacího soudu jsou soubory, vytvořené zaměstnancem za pomoci počítače, jenž mu byl dán k dispozici zaměstnavatelem pro výkon jeho pracovních úkolů, považovány za soubory pracovní, tedy obsahující data pro zaměstnavatele nezbytná, a tedy zaměstnavatel může mít k těmto datům přístup i v zaměstnancově nepřítomnosti. Za soubory soukromé tedy francouzské soudy považují pouze ty, které jsou zaměstnancem jako soukromé výslovně označeny – v názvu, nebo se nacházejí v takto označené složce.
Lze tedy shrnout, že v případě, že zaměstnavatel chce přistoupit k prohlídce zaměstnancových souborů či e-mailů, měla by tato kontrola proběhnout v zaměstnancově přítomnosti, nebo alespoň po předchozím upozornění. Co se týče souborů, výslovně označených jako soukromé, nesmí je příslušný vykonavatel otevřít, s výjimkou bezprostředního nebezpečí, nebo ohrožení zájmů zaměstnavatele. Z této formulace je patrné, že za určitých okolností je tedy možné listovního tajemství, a tedy nahlížení do samotného obsahu soukromých souborů a e-mailů!
U nás počkáme na judikaturu
Jak vidno z judikatury ve zmíněném případě, kdy soud každého stupně zaujal v téže věci odlišné stanovisko, i ve Francii je přístup k ochraně soukromých dat ještě značně neujasněný. Důkazní břemeno leží stále na zaměstnavateli - pokud neprokáže, že hrozí bezprostřední nebezpečí jeho zájmům, není oprávněn seznámit se s obsahem souborů, které zaměstnanec označí za soukromé, byť by jejich obsahem byly informace profesionálního charakteru. Pakliže toto břemeno unese, s jejich obsahem se seznámit může.
Při pohledu na českou právní úpravu zjistíme, že zákoník práce podmiňuje možnost zavedení kontrolních mechanismů na pracovišti závažnými důvody, spočívajícími v povaze činnosti zaměstnavatele. Za těchto podmínek může zaměstnavatel sledovat např. počet soukromých e-mailů, které zaměstnanci chodí, dobu strávenou zaměstnancem na internetu, délku připojení k některému z instant messengerů, apod. (k tomu viz. článek JUDr. Jansy Způsoby kontroly zaměstnanců dle nového zákoníku práce) Lze dovodit, že podmínku závažných důvodů, spočívajících v povaze činnosti zaměstnavatele, může splňovat každý zaměstnavatel, vykonávající činnost, při níž je v komunikaci s třetími osobami hlavním, nebo jediným prostředkem e-mail (mluvíme-li o kontrole e-mailů). Jsme však stále v rovině kontroly frekvence a doby, nikoli obsahu komunikace! Kontrola obsahu, znamenající zásadní porušení listovního tajemství, je možná pouze v případech, uvedených ve zvláštních předpisech, zejména v souvislosti s vyšetřováním trestného činu. Samotné kritérium ohrožení zájmů zaměstnavatele podle platné české právní úpravy zjevně nepostačuje.
Závěrem
Z uvedeného je patrno, že francouzská soudní praxe poněkud posunula kritéria ochrany soukromí zaměstnance, resp. dat, uložených v jeho počítači, a v České republice se dá nejspíše očekávat podobný postup. Kontrola samotného obsahu soukromých e-mailů nebo souborů je jízda na velmi tenkém ledě, a jakýkoli zásah do této části soukromé sféry zaměstnance bez náležitého právního základu a ošetření může mít nevyzpytatelné následky. Lze nicméně předpokládat, že se i česká judikatura bude vyvíjet směrem k vyvážení vztahů zaměstnanec – zaměstnavatel. Stále zde samozřejmě budou mantinely v podobě Listiny základních práv a svobod, Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dalších národních i mezinárodních veřejnoprávních předpisů. Je pochopitelné, že v moderní společnosti má ochrana soukromí přednost před většinou dalších hodnot, z francouzské judikatury je však vidět, že i vyspělá společnost stále hledá soulad této hodnoty s jistou nutnou mírou kontroly.
* Dle rozhodnutí francouzského dovolacího soudu z 2. října 2001 ve věci Nikon má zaměstnanec právo, i na pracovišti a v pracovní době, právo na respektování svého soukromí ze strany zaměstnavatele. Tím se zejména myslí zachovávání listovního tajemství. Zaměstnavatel není oprávněn se seznámit s obsahem soukromé elektronické komunikace zaměstnancem přijímané nebo odesílané prostřednictvím počítače, který mu dal zaměstnavatel k dispozici, a to dokonce ani v případě, že zaměstnavatel výslovně zakáže používání počítače pro soukromé účely.
Autor: Petr Mališ
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, obchodnímu a pracovnímu právu. Je absolventem Právnické fakulty UP v Olomouci a Filozofické fakulty UP, obor francouzština-andragogika. Mezi jeho zájmy patří právo Evropských společenství a odborné překlady do francouzského jazyka.
Kategorie
Naše služby
Naše infoportály
Kniha Softwarové právo
