Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Nové podmínky obchodního užívání internetových vyhledávačů a cenových srovnávačů – I. část

Autor: Mgr. et. Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 12. 12. 2019 13:15 | Přečteno: 426X

Mnozí čtenáři si patrně pamatují na první z astronomických pokut, které Evropská Komise udělila Googlu za některé praktiky při provozování vyhledávače – konkrétně se jednalo o pokutu za zneužívání dominantního postavení při zvýhodňování nabídek služby Google Shopping ve výsledcích vyhledávání. Komise konstatovala, že Google v rámci výsledků vyhledávání na svém všeobecném vyhledávači uměle umísťoval na první místa v sekci placených výsledků odkazy na nabídky vyhledávaného zboží poskytované službou Google Shopping. Tato služba je vlastním cenovým srovnávačem Googlu, přičemž tento podle závěrů Komise nejen vylepšoval pozice nabídek zboží ze služby Google Shopping v rámci placených výsledků vyhledávání tak, aby se vždy zobrazovaly první, ale vedle toho rovněž uměle zhoršoval pozici odkazů na srovnatelné nabídky z jiných cenových srovnávačů v rámci neplacených (tzv. organických) výsledků vyhledávání. S ohledem na naprosto dominantní postavení vyhledávače Google prakticky v celé EU byl dopad takového jednání na hospodářskou soutěž Komisí „oceněn“ na 2,4 miliardy EUR.

Proč právě vztahy mezi vyhledávači a obchodníky?

Celé řízení Komise vedené proti Google v této věci po několik let i konečná pokuta nasvědčují tomu, jak velký význam pro hospodářskou soutěž v globálním i individuálním měřítku mají obecné vyhledávače i cenové srovnávače. Kauza Google Shopping přispěla k tomu, že Komise reflektovala význam vyhledávacích a srovnávacích služeb pro hospodářskou soutěž (zejména pro subjekty, jejichž nabídky jsou vyhledávány a srovnávány), a přistoupila k regulaci pravidel pro poskytování těchto služeb, a to rovnou formou nařízení, tedy předpisu přímo aplikovatelného ve všech členských zemích bez nutnosti implementace do národní legislativy. Dne 31.7.2019 tak vstoupilo v platnost Nařízení o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele internetových zprostředkovatelských služeb (Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019, dále jen „Nařízení“).

Jak sám název napovídá, jeho cílem je nastavit základní pravidla pro vztahy mezi provozovateli cenových srovnávačů a obdobných služeb (Nařízení je dále označuje jako „on-line zprostředkovatelské služby“) nebo provozovateli obecných internetových vyhledávačů a jejich podnikatelskými uživateli, kteří tyto služby využívají pro nabízení svých výrobků nebo služeb. Je obecně známo, že v podmínkách dnešního internetu jsou právě cenové srovnávače tím nejdostupnějším způsobem, jak mohou malí obchodníci efektivně dostat své nabídky ke spotřebitelům. Zatímco velcí hráči na trhu se díky možnostem téměř neomezených investic do vlastního SEO a do PPC kampaní mohou bez on-line zprostředkovatelských služeb obejít, pro obchodníky z opačné strany spektra je využití cenových srovnávačů a jejich PPC programů klíčovým receptem k úspěchu v konkurenci větších subjektů. Tato vysoká míra závislosti mohla (alespoň dle Komise) vést ke značně nerovnému postavení drobnějších obchodníků vůči provozovatelům srovnávačů a vyhledávačů, k nízké transparentnosti pravidel uplatňovaných těmito provozovateli vůči obchodníkům, a k obtížnému uplatňování jakýchkoli požadavků nebo reklamací ze strany obchodníků a problematickému řešení sporů s provozovateli. Právě zvýšení transparentnosti pravidel uplatňovaných provozovateli vůči obchodníkům, včetně pravidel pro určování pořadí ve výsledcích vyhledávání a stanovení pravidel řešení sporů mezi provozovateli a obchodníky, jsou hlavními cíli Nařízení.

Jakých subjektů se Nařízení týká

Základním kritériem působnosti Nařízení je splnění definice „on-line zprostředkovatelské služby“, anebo provozování internetového vyhledávače. Zatímco „provozování internetového vyhledávače“ by neměl skýtat velké interpretační úskalí, pojem „on-line zprostředkovatelská služba“ už může být v tomto směru složitější. Taková služba musí především být tzv. „službou informační společnosti“, tedy (ve smyslu příslušné Směrnice o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů) službou poskytovanou (1) zpravidla za úplatu, (2) na dálku, (3) elektronicky a na individuální žádost příjemce služby). Službou informační společnosti tak jsou všechny on-line služby, které vyžadují nějakou registraci, dosah tohoto pojmu je však širší, když dopadá i na poskytovatele připojení nebo provozovatele síťové infrastruktury (viz úprava odpovědnosti za obsah ve smyslu českého zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti). 

On-line zprostředkovatelská služba musí dále umožňovat podnikatelským uživatelům (dále jen „obchodníci“) nabízet zboží nebo služby spotřebitelům s cílem usnadnit zahájení přímých transakcí mezi těmito obchodníky a spotřebiteli – zde je obsažen onen zprostředkovatelský aspekt směřující k uzavření smluv mezi obchodníkem (tedy např. internetovým obchodem vystavujícím své zboží na cenovém srovnávači) a konečným spotřebitelem. Posledním charakteristickým znakem on-line zprostředkovatelské služby je, že je zapojeným obchodníkům poskytována na smluvním základě (který může spočívat typicky v registraci a odsouhlasení podmínek užívání daného srovnávače).

Lze uzavřít, že typickou on-line zprostředkovatelskou službou jsou především cenové srovnávače typu Heureka.cz nebo Zboží.cz, definici však mohou splňovat i nákupní galerie a aukční servery, jakým je například Aukro.cz, v globálním měřítku pak Amazon.com nebo Ebay.com.

Nařízení dále vymezuje působnost z územního hlediska. Už i z jiných zásadních předpisů (mimo jiné z obecného nařízení 2016/679 o ochraně  osobních údajů, u nás známé pod anglickou zkratkou GDPR) jsme zvyklí na to, že fyzické sídlo subjektu na území EU zdaleka nemusí být nezbytnou podmínkou k tomu, aby se na něj evropské nařízení vztahovalo. Nejinak je tomu i v případě uvedeného Nařízení, když se vztahuje na ty provozovatele on-line zprostředkovatelských služeb nebo internetových vyhledávačů, kteří tyto služby poskytují subjektům usazeným v EU (tedy obchodníkům se sídlem v EU), a prostřednictvím těchto služeb nabízí zboží nebo služby spotřebitelům nacházejícím se v EU. Rozhodujícím kritériem tedy není sídlo provozovatele zprostředkovatelské služby nebo vyhledávače, ale je jím místo usazení obchodníků a fyzická poloha spotřebitelů, na něž jsou dané služby zaměřeny. Podle těchto kritérií tak nařízení dopadá i na provozovatele on-line zprostředkovatelských služeb neusazené v EU, jakou jsou služby Amazon nebo Ebay. Nezbytnou podmínkou však je dosah zprostředkovatelské, případně vyhledávací služby na koncové spotřebitele. Na služby typu B2B se tedy Nařízení nevztahuje.

Ve druhé části článku se podíváme na konkrétní požadavky, které Nařízení na provozovatele zprostředkovatelských služeb a vyhledávačů klade, a jak na ně tito patrně budou moci reagovat.

Mgr. et Mgr. Petr Mališ, advokát | malis@lawyer.cz

Autor je společníkem v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři s.r.o., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami, ochranou osobních údajů a internetovým právem.