Limitace náhrady škody v IT

Autor: JUDr. Lukáš Jansa | Vloženo: 8. 12. 2008 23:48 | Přečteno: 11797X

Jestliže software způsobí v důsledku svých vad jeho uživateli škodu, pak poskytovatel (dodavatel) softwaru nese odpovědnost za ni a bude povinen ji nahradit. Stejně tak může vzniknout odpovědnost za škodu v případě pozdního plnění, ať již při zhotovení a implementaci SW, tak při servisu SW a odstraňování vad. Odpovědnost za škodu se však vztahuje na jakoukoliv osobu, která má povinnost z obchodní smlouvy. Jakým způsobem lze tedy vyloučit plnou odpovědnost za škodu a limitovat náhradu škody?

Povinnost k náhradě škody

Dodavatelé softwaru by nikdy neměli zapomenout na to, že dle obchodního zákoníku nesou odpovědnost za škodu bez ohledu na zavinění a bez jakýchkoliv limitů. Dle § 373 obchodního zákoníku totiž platí, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Za co vše tedy dodavatel SW odpovídá? Je nutné si uvědomit, že pokud dojde k výpadku SW v důsledku vad SW, za které odpovídá dodavatel, pak dodavatel bude povinen:

a)      nahradit skutečnou škodu vzniklou v důsledku tohoto výpadku SW – skutečnou škodou se rozumí např. povinnost k úhradě škody, smluvních pokut, které bude uživatel SW povinen zaplatit v důsledku svého prodlení způsobené nefunkčností SW, dále povinnost hradit mzdu zaměstnancům, kteří nebudou moci pracovat v důsledku překážky na straně zaměstnavatele apod.

b)      hradit ušlý zisk, o který přišel uživatel SW v důsledku neuskutečnění obchodu nebo pozdního plnění smlouvy.

c)       odstranit vady SW.

 

Vyloučit povinnost k náhradě škody mohou pouze tzv. okolnosti vylučující odpovědnost. Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předpovídala. Takovou překážkou by mohlo být zásah ze strany třetích osob do SW, výpadek elektřiny, zavirování SW, živelná událost (požár, blesk apod.).

 

Je zřejmě, že pokud by poskytovatel (dodavatel) SW byl povinen hradit veškerou škodu, která by mohla vzniknout v důsledku výpadku SW následkem vad či porušení jiné povinnosti, pak by tato skutečnost mohla mít dopad na samotnou existenci poskytovatele.

 

Způsoby limitace náhrady škody

Obchodní zákoník umožňuje tzv. dispozitivností většiny ustanovení o náhradě škody její limitaci. Každopádně platí, že nelze absolutně vyloučit náhradu škody, jelikož by šlo o neplatné ujednání v rozporu s § 386 odst.1 obchodního zákoníku. Stejně tak i limitace by měla být přiměřená a nesmí směřovat k obcházení zákonného ustanovení o tom, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před jeho porušením.

 

Limitace náhrady škody může mít několik forem:

a)     stanovení maximální náhrady částkou nebo procentem z ceny – např. poskytovatel odpovídá za škodu maximálně do výše 1.000.000,-Kč nebo do 70% ročních licenčních poplatků;

b)     vyloučení náhrady ušlého zisku – např. poskytovatel není povinen hradit ušlý zisk uživatele;

c)      vyloučení určitého prodlení z odpovědnosti – např. poskytovatel neodpovídá za škodu způsobenou pozdním plněním povinnosti odstranění vad;

d)     rozšíření okolností vylučujících odpovědnost – např. smluvní strany považují za okolnost vylučující odpovědnost rovněž i pozdní dodávku HW ze strany třetích osob;

e)     stanovení principu odpovědnosti za zavinění – např. poskytovatel odpovídá za zaviněné porušení smluvních povinností (obchodněprávní úprava je totiž postavena na objektivní odpovědnosti za škodu, tj. bez ohledu na zavinění);

Ideálním řešením je kombinace uvedených forem limitace náhrady škody.

Příkladem limitace náhrady škody mohou být ustanovení společnosti Microsoft k jeho SW produktům:

„OMEZENÍ A VYLOUČENÍ NÁHRADY ŠKODY. S výjimkou případné náhrady, kterou může poskytnout výrobce nebo instalátor, nezískáte náhradu za žádné jiné škody, včetně následných škod, ušlého zisku a zvláštních, nepřímých nebo náhodných škod.

Toto omezení se vztahuje

-         na všechny záležitosti související se softwarem, službami, obsahem na internetových stránkách třetích stran (včetně kódu) nebo programy třetích stran a

-         na nároky za porušení smlouvy, porušení záruky, garance nebo podmínky, objektivní odpovědnost, nedbalost nebo jiné občanskoprávní delikty v rozsahu povoleném rozhodným právem.

Omezení se uplatní i v případě, že

-          oprava, výměna či refundace za software nepředstavuje úplnou kompenzaci všech ztrát, nebo

-          výrobce, instalátor nebo společnost Microsoft věděli nebo mohli vědět o možnosti vzniku těchto škod.

Některé státy neumožňují vyloučení či omezení následných či náhodných škod, výše uvedené omezení nebo vyloučení se na vás proto nemusí vztahovat. Nemusí se na vás rovněž vztahovat v případě, že váš stát neumožňuje vyloučení nebo omezení náhodných, následných nebo jiných škod.“

 

Úskalím takové definice limitace náhrady škody, je skutečnost, že de facto i de iure vylučuje veškerou odpovědnost s dodatkem, že omezení se dle právě daného státu na uživatele nemusí vztahovat. Domnívám se, že takto široce pojatá limitace v podstatě znamená, že je vyloučená pouze náhrada ušlého zisku a v ostatním se jedná o neplatné ustanovení pro rozpor s uvedeným § 386 odst.1 obchodního zákoníku, resp. § 574 odst. 2 občanského zákoníku. Pak by záleželo na škodě, kterou by poškozená strana prokázala. Zřejmě by účinnějším řešením bylo doplnit limitaci např. výší licenčního poplatku.

 

Závěr

Z výše uvedeného je zřejmé, že by poskytovatele a dodavatelé SW či IT firmy provádějící servis a údržbu SW, neměly zapomínat na hrozbu neomezené odpovědnosti za škodu. Proto je řešením správné zvolení některé z forem limitace náhrady škody nebo jejich kombinace. Jsem si vědom rozdílnosti názorů na limitaci náhrady škody v obchodních vztazích, a to, jak na poli právních teoretiků, tak v rovině judikatury NS. Nicméně převažující názor (a můj také) je ten, že se limitace připouští. Každopádně by měla být přiměřená daným okolnostem, tj. hrozící škodě, možnostem prevence škody, povaze případného porušení povinnosti atd.

I nadále však základem prevence v tomto směru zůstává kvalitní smluvní dokumentace, která pamatuje na dostatečné vymezení povinností smluvních stran, ať už samotné činnosti, tak i součinnosti apod.

 

Autor: JUDr. Lukáš Jansa

Autor působí jako advokát v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména obchodním právem, problematikou smluvních vztahů v oblasti IT a internetovým právem. Autor publikuje z oblasti IT v odborných časopisech a přednáší IT firmám z oblasti práva informačních technologií.