Francouzský návod, jak dovést ochranu proti P2P k dokonalosti
Autor: Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 15. 1. 2007 22:45 | Přečteno: 7455XV posledních měsících se často hovoří o autorských právech k dílům, které jsou obsahem souborů, volně sdílených pomocí tzv. peer-to-peer sítí (P2P). Uživatelé výměnných sítí, kteří si sice byli alespoň částečně vědomi právní problematičnosti jejich užívání, ale zároveň si byli vědomi téměř naprosté nevynutitelnosti autorského práva ke stahovaným souborům v praxi, se dočkali překvapení koncem loňského roku, kdy došlo v severních Čechách k domovním prohlídkám a zabavování počítačů uživatelům. Doposud byly zákroky Policie ČR mířeny proti nelegálním prodejcům nebo nelegálním uživatelům software, případně proti nelegálním prodejcům CD a DVD na tržištích, tentokrát však byla akce vedena proti samotným uživatelům a dalo by se říci „konečným spotřebitelům“ souborů, stažených pomocí P2P sítí.
Obecně k P2P
Základním právním východiskem pro legálnost P2P sítí je ustanovení § 30 odst. 2 autorského zákona (zák. č. 121/2000 Sb.), podle nějž „Do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla“. Důležitým je tedy význam a interpretace výrazu „pro svou osobní potřebu“. Důvodem odporu všech, kteří se mohou cítit „oprávněnými“ z autorských práv, je aspekt sdílení, charakteristický pro P2P sítě. Pokud chci pomocí aplikace DC++ nebo Kazaa stáhnout nějaký soubor, musím dát k dispozici část souborů svých, pro účely jejich stažení jinými uživateli. A tady končí situace, kdy podle českého právního řádu vlastním kopii určitého autorského díla pouze pro vlastní potřebu, a začíná situace, kdy se sám stávám šiřitelem (přesněji řečeno tím, kdo umožňuje šíření) tohoto obsahu k dalším uživatelům.
Evropská Unie vydala už v roce 2001 směrnici (tzv. EUCD – European Union Copyright Directive), podle níž mají členské státy provést legislativní změny v oblasti autorských práv tak, aby právní stav odpovídal požadavkům technologického vývoje a informační společnosti. Celá situace kolem P2P vyvolala velký rozruch ve Francii, v níž byl (až v roce 2006) v souvislosti se zmíněnou směrnicí přijat zvláštní zákon. Tento v současnosti velmi diskutovaný zákon (tzv. DADVSI – Zákon o právech autorských a souvisejících v informační společnosti) zavádí mimo jiné právní ochranu tzv. DMR (digital management rights), tedy programů, umožňujících kontrolu soukromého užití děl v datové podobě tím, že zcela nebo částečně omezí možnost jejich kopírování anebo umožní nalézt nelegální kopii. Podle tohoto zákona je možné uvalit sankce na každého, kdo za jiným než výzkumným účelem tyto programy obejde, deaktivuje nebo odstraní, ať už tak učiní sám, nebo uveřejní návod, podle něhož tak budou moci učinit ostatní. Sporný bod se však nachází v tom, že těmito DMR jsou programy, jejichž zdrojové kódy se nezveřejňují. Problém tedy nastává u volně šiřitelných programů, k jejichž používání, znovuužívání a dalšímu šíření je zapotřebí znalost zdrojového kódu. Neznalost zdrojových kódů DMR by autorům volně šiřitelných programů mohla způsobovat nemalé problémy. Nehledě na to, že se tímto znemožní možnost přečtení nebo zkopírování díla jiným programem nebo na jiném vybavení, než se kterým bude počítat výrobce (autor díla). V návrhu zákona bylo původně počítáno s výjimkou ze zákazu manipuace s DRM za účelem předcházení nelegálním praktikám, jako jsou vázané prodeje nebo překážky konkurence. Francouzský Ústavní soud ji však zrušil jako protiústavní. Výsledkem je současný stav, kdy je jakákoli manipulace s DMR trestná podle trestního zákona.
Případ Mulhoad Drive
Shora uvedená opatření souvisí s tím nejzávažnějším důsledkem zákona DADVSI, a potažmo směrnice EUCD – výrobcům byla dána možnost zcela zamezit jakémukoli kopírování svých výrobků (děl, které rozšiřují), byť i skutečně pro čistě osobní potřebu. Ustanovení o vyjímce pro tuto osobní kopii se stalo bezpředmětným. Už před vstupem tohoto zákona v platnost došlo ke sporu mezi uživatelem a produkční společností, jehož výsledkem bylo vydání klíčového rozhodnutí Mulholland Drive. Uživatel si zakoupil DVD s filmem tohoto názvu, a chtěl si jej zkopírovat na videokazetu, aby jej bylo možno přehrát na videorekordéru jeho rodičů. Kvůli technickým prostředkům, zamezujících zkopírování, které byly součástí DVD, se mu to však nepodařilo. Spolu s federací na ochranu spotřebitelů se obrátil na soud, aby dosáhl zákazu těchto ochranných prostředků a vydávání DVD, které by je obsahovaly. Soud prvního stupně v Paříži jejich námitky uznal, a přiznal jim sumu 150 ,- EUR pro uživatele jako náhradu jeho osobní újmy, stejně jako dalších 30 000,- EUR, které požadovala federace na ochranu spotřebitelů, na náhradu kolektivní újmy na zájmech spotřebitelů. O několik měsíců později toto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Avšak celá záležitost se dostala až k dovolacímu soudu, nebo přesněji řečeno k soudu který v systému francouzského soudnictví odpovídá tomuto pojmu, a ten celé dosavadní rozhodnutí zvrátil. Dovolací soud takto rozhodnul ve světle faktů, hovořících pro nemalý význam, který dnes má prodej DVD pro pokrytí nákladů na výrobu a prodej filmů, a rovněž pod tlakem směrnice EUCD, ačkoliv tou dobou ještě zákon DADVSI nebyl přijat. Jde vlastně o první rozhodnutí, v němž soudy popřely a velice zúžily legálnost výjimky pro pořízení kopie pro osobní použití. Nový francouzský zákon, který vstoupil v platnost půl roku po tomto rozhodnutí, už činí tuto výjimku v praxi neuskutečnitelnou.
V původním návrhu zákona nebyl zakotven trestní postih uživatele, stahujícího soubory chráněné autorským právem pomocí P2P, ale pouze určitý systém automaticky ukládaných pokut, pochopitelně dosti obtížně realizovatelný. V přijatém znění však zůstal akt stažení díla z internetu bez povolení autora trestným činem padělání, za nějž hrozí uložení pokuty do výše 300 000,- EUR nebo až 3 roky vězení. Je jasné, že se jedná o nahrávku provozovatelům nejrůznějších sítí, založených na anonymitě uživatelů.
Závěrem??
Předchozí judikatura francouzských soudů vykládala pojem „osobní potřeba“ a okruh osob, které lze pod tento pojem podřadit, poměrně široce. V rozhodnutí z roku 2005 došel soud z Montpellier k závěru, že osoby, označené jako „přátelé“ nebo „kamarádi“ je možno zařadit mezi osoby, tvořící rodinný kruh uživatele, který ve francouzském zákoně o duševním vlastnictví vymezuje hranici použití kopie díla pro osobní potřebu. Toto rozhodnutí však bylo dovolacím soudem zrušeno, stejně jako další závěr, podle nějž v případě použití kopie díla striktně pro osobní potřebu nezáleží na tom, zda bylo toto dílo získáno z legálního, tedy autorem povoleného zdroje. Tyto předchozí závěry soudů umožňovaly, aby se P2P sítě staly nejrozšířenějším kanálem pro získávání autorských děl, aniž by však autorům bylo poskytováno finanční protiplnění. Současná právní úprava, podepřená novými soudními rozhodnutími, vylučuje z výjimky pro osobní použití všechna díla, stažená bez souhlasu autora z internetu, za účelem jejich kopírování nebo sdílení, byť pouze v rámci rodiny nebo přátel.
Vlna kritik, vytýkajících tomuto novému zákonu přehnanou tvrdost, je v současné době ve Francii na svém vrcholu, a my se můžeme nechat překvapit, k čemu začínající policejní razie proti uživatelům povedou u nás.
Autor: Petr Mališ
Autor je studentem 5. ročníku Právnické fakulty UP v Olomouci, a absolventem Filozofické fakulty UP, obor francouzština-andragogika. Mezi jeho zájmy patří právo Evropských společenství a odborné překlady do francouzského jazyka.
Kategorie
Naše služby
Naše infoportály
Kniha Softwarové právo
