Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Technické prostředky ochrany autorských práv

Autor: Mgr. Martin Sýkora | Vloženo: 31. 1. 2010 21:50 | Přečteno: 3953X

Už od samotných počátků distribuce filmů na magnetické pásce v 70. letech minulého století se nabízela otázka, jakým způsobem kontrolovat jejich (zne)užití uživateli na straně jedné a ochranu oprávněných zájmů autorů na straně druhé.

V okamžiku, kdy se audiovizuální díla dostaly do sféry běžných uživatelů, bylo nutné k právní ochraně plynoucí ze zákona, vytvořit rovněž ochranu technickou. Sama právní ochrana díla, ať je sebedokonalejší, totiž funguje, zjednodušeně řečeno, pouze na principu zastrašení případného pachatele možným postihem. Na druhou stranu samotná technická ochrana je rovněž nedostačující. Sebedokonalejší technický prostředek totiž byl prozatím pokaždé, dříve či později, překonán. Od přelepování VHS kazet se uživatelé postupně, s vývojem technologie, dopracovali až k sofistikovanějšímu prolamování digitálních ochran (hacking). Jako nejschůdnější řešení se tak jeví propojení výhod ochrany technické a právní. Právo by ideálně poskytovalo ochranu technické stránce, co se týče jejího překonávání a přípravného jednání. Přípravným jednáním se myslí zejména šíření prostředků sloužících k obcházení ochrany. Pokud má totiž i průměrný uživatel k dispozici prostředky připravené „profesionály“ (např. tedy crack), není pro něj faktické provedení prolomení ochrany větším problémem. Technické prostředky mají za úkol omezit autorem nepovolené užití díla. Jednání, vyloučená zákonem, tak mají být vyloučena i technicky.

Pro takovéto technické prostředky ochrany práv se vžilo označení Digital Rights Management (DRM). Tato „Správa digitálních práv“ má držiteli práv umožnit vykonávat kontrolu nad přístupem k jeho dílu a možnost omezení jeho užití. V době informačních sítí je taková kontrola pro autora klíčová. Jakmile se totiž dílo dostane z jeho moci, nemůže již dalšímu šíření zabránit.

Kontrola přístupu k dílu (tzv. Acces control) má umožnit držiteli práv rozhodovat o tom, kdo a za jakých podmínek tento přístup získá. Ovlivnit tak může například dobu, po kterou může být dílo vnímáno (například pouze v určitý okamžik či po určitou dobu), vnímající osoby (prostřednictvím přístupového hesla), místo, přístroj, na kterém půjde dílo přehrát či kvalitu díla.

Omezení užití díla v autorskoprávním smyslu může přestavovat omezenou možnost rozmnožování či zpřístupňování díla veřejnosti. Omezení může být kvantitativní - tedy se týká pouze určitého množství rozmnoženin, přístrojové - jde o přístroje, na kterých lze dílo přehrát či může jít o možnost dílo dále zpracovávat.

V ideálním případě DRM zakóduje mediální soubory tak, aby jej nemohl dekódovat nikdo jiný než oprávněný majitel licence. Prioritním záměrem tvůrců této technologie je omezení nekontrolovatelného rozmnožování autorských děl. Problémem však je, že ač na jednu stranu chrání vlastníky autorských práv, na stranu druhou výrazně omezuje některá práva uživatelů. Jde tak o technologii, která je stále, ač již uzákoněná (tedy i vymahatelná), předmětem diskuzí. Mezi DRM technologie patří jednak prostředky inkorporované přímo do nosičů dat, které znemožňují jejich kopírování, nově se pak objevují pokusy o „sterilní“ CD, která budou omezovat počet kopií, jež je možno zhotovit. Ve vztahu k dílům zpřístupněných online se jedná o celou řadu technických řešení, od udílení přístupových hesel a kódů až po systémy umožňující zjistit původ děl, která se do oběhu dostala ilegálně.

Zastánci této technologie (tedy povětšinou držitelé autorských práv) tvrdí, že je jejich výsostné právo hájit své zájmy a ochranu svých děl. DRM je v ideálním případě tak transparentní, že si ho uživatel ani nevšimne. Technologie jej nijak neomezuje v nakládání s dílem (souborem) v rámci smlouvy, kterou při legální koupi uzavřel.
Navíc má zákazník při legální koupi pocit exkluzivity z nabytého zboží. Exkluzivita je dána tím, že formát chráněný DRM technologií (WMA či AAC) půjde přehrát pouze vlastníkovi, nikomu jinému.

Odpůrci (tedy povětšinou uživatelé) namítají, dle mého oprávněně, přílišnou kolizi užití této technologie s ostatními zaručenými právy. Autorské právo totiž upravuje i taková jednání, které jsou legální i přes to, že k nim autor nedal souhlas. V naší právní úpravě jde o tzv. výjimky ustavené v § 30 a násl. AutZ (k tomuto více v předchozím článku Výjimka z ochrany autorského díla - Volná užití ( III. ) ).  Půjde tedy například o licence pro archivační účely či o knihovní licence. U výjimek spadající do oblasti veřejného zájmu se zavádí povinnost členských států, zavázaných a řídících se závazky vyplívající z tzv. Informační směrnice (2001/29/ES Evropského parlamentu), povolit zavedení opatření, které umožní v takových vymezených případech užití díla. Tomuto však musí předcházet dvě nesplněné podmínky. A sice to, že toto zpřístupnění není zajištěno dobrovolně a v přiměřené lhůtě. Český zákonodárce toto ustanovení implementoval tak, že v daných případech náleží uživateli právo prolamovat ochranu, pokud jsou splněny podmínky ustanovení o svépomoci či krajní nouzi dle občanského zákoníku. V případě výjimky, kterou lze subsumovat pod soukromý záměr – tedy rozmnožování pro soukromou potřebu, již takováto povinnost nevyplývá.

Zákonodárce tedy musí vytvořit taková pravidla pro technické prostředky ochrany práv, aby na jedné straně vyhověl dalším požadavkům zákona (již zmíněné výjimky) a na straně druhé poskytnout dosti prostoru tomu, aby mohla být účinná technická ochrana vůbec vytvořena. Připuštění výkonu všech výjimek by totiž vedlo k nemožnosti vytvořit opravdu účinná technická opatření. Jinak řečeno, technický prostředek má být tak přiměřeně účinný, aby jej nebylo možno laikem snadno prolomit a zároveň natolik přístupný, aby vyhověl i dalším požadavkům zákona a požíval tak jeho ochrany. Právo na ochranu autorského práva na jedné straně a kupříkladu právo na zhotovení kopie pro osobní potřebu na straně druhé se tedy střetávají a bude jistě zajímavé sledovat jak si s tímto poradí soudy v případných sporech.

Odpůrci dále vytýkají faktickou nemožnost přehrání ve všech mediálních přehrávačích, v důsledku toho, že ochrana prostřednictvím DRM je vyvíjena různými subjekty, které mají zájem na tom, aby šly tyto soubory přehrát výlučně na jejich přehrávačích. Tím se snaží udržet si své zákazníky na jedné technologické platformě (například Microsoft). V neposlední řadě, co se argumentů odpůrců týče, je nutno konstatovat fakt, že pro zkušené uživatele není DRM žádným velkým problémem. Prolomení této ochrany zabere prozatím zlomek času, který je potřebný k jeho vývoji. DRM tak, dle odpůrců, komplikuje v současnosti život toliko poctivým uživatelům, kteří si produkt legálně zakoupili.

DRM technologie je často diskutována veřejností v souvislosti s poplatky z nosičů CD a DVD. Co se rozmnoženin týče, Směrnice poskytuje státům možnost omezení práv autorů „na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu.“. Tuto funkci u nás plní právě poplatky, čímž je řešeno právo na požadovanou spravedlivou odměnu. Tyto poplatky spravují a přerozdělují kolektivní správci OSA pro hudební díla, Dilia pro divadelní a literární díla a Intergram, zastupující výkonné umělce. Uživatel, který si zakoupí filmové či hudební dílo je tak nucen v ceně díla uhradit poplatek z nosiče (analogový nosič, CD, DVD).
 

Závěr

Ochrana prostřednictvím DRM se prozatím tedy jeví jako problematická. Podaří-li se ji však odstranit hlavní vady, mohl by to být impuls ke vzniku technologie k ochraně autorských práv nejen v digitálním prostředím. Zmíněné vady lze vyčíst v argumentech, které jsou uvedené výše. V prvé řadě je nutno sjednotit systém této ochrany, aby se tak vytvořil jednotný standart, který bude tvořen formáty  přehratelnými na různých platformách a médiích tak, aby nebyl koncový uživatel krácen na svých právech. Technické prostředky by měly být aplikovány takovým způsobem, aby nedocházelo k ovlivňování technické činnosti zařízení – nejlépe tedy tak, aby to uživatel vůbec nepoznal. Bude rovněž nutno přizpůsobit stávající legislativu, která zatím staví DRM technologie až do pozice, omezující uživatele v jeho zaručených právech. Renomovaná mezinárodní poradenská společnost PricewaterhouseCoopers odhaduje, že nalezení správného obchodního modelu by zvýšilo zisky mediálních společností o miliardy dolarů. Prozatím se však zdá, že veškeré snahy o vytvoření stabilní technické ochrany děl vyznívají, díky stále sofistikovanějším způsobům jejich prolomení zkušenými uživateli, naprávzdno.


Autor: Mgr. Martin Sýkora
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde je vedoucím projektu www.uschovy.cz a dále se zabývá zejména obchodním právem, problematikou pracovněprávních vztahů v oblasti IT a internetovým právem.