Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Souběh výkonu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru

Autor: Mgr. et Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 8. 3. 2011 12:33 | Přečteno: 7409X

V uplynulých týdnech se na naši kancelář obrátili mnozí klienti v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 119/2010 – 58 ze dne 9.12.2010, jímž Nejvyšší správní soud (dále jen “NSS”) konstatoval nemožnost souběhu funkce statutárního orgánu s funkcí zaměstnance společnosti se stejnými pravomocemi, neplatnost takového pracovního poměru a z toho vyplývající neexistenci pojistných vztahů, spojených s uvedeným pracovním poměrem. Dopad tohoto rozsudku na oblast pojištění členů statutárních orgánů může být pochopitelně značný.


Předmětné rozhodnutí NSS

Předmětem sporu byl spor mezi Okresní správou sociálního zabezpečení („OSSZ“) a žalobcem o nárok na dávky nemocenského pojištění za období několika měsíců v roce 2006. Žalobce byl jednatelem společnosti s ručením omezeným, a zároveň byl v inkriminovaném období stejnou společností zaměstnán jako ředitel společnosti. OSSZ konstatovala že za uvedené období nemá žalobce nárok na pojistné plnění z titulu zaměstnaneckého nemocenského pojištění, neboť pracovní poměr ředitele vůbec nevznikl, a tudíž nemohl vzniknout ani pojistný vztah. Neplatnost uvedeného pracovního poměru dovodila OSSZ ze zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu v pracovním poměru ke společnosti, stanoveného judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce toto rozhodnutí napadl správní žalobou ke Krajskému soudu, který je však potvrdil, a následně podal kasační stížnost k NSS, o níž bylo rozhodnuto předmětným rozsudkem.

Samotný zákaz výkonu funkce jednatele je dovozen z ust. § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se vztah mezi společností a členem statutárního orgánu řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Rovněž vyplácení odměn členovi statutárního orgánu upravuje obchodní zákoník tak, že je neslučitelné s principem pobírání pravidelné mzdy. Je nutno podotknout, že soudní judikatura k možnostem souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnaneckého poměru k téže společnosti se v průběhu času postupně vyvíjela. Tento vývoj směřoval od úplného zákazu souběhu až k současnému názoru, podle něhož je souběh možný za předpokladu, že se druh práce vykonávané v zaměstnaneckém poměru nepřekrývá s činností jednatele. Tou je jednak neomezené jednání jménem společnosti vůči třetím osobám, a dále obchodní vedení společnosti (dle § 133 a 134 obch. zákoníku. v případě s.r.o., § 191 a 192 v případě a.s.). Jednání jménem společnosti zřejmě není nutné dále vysvětlovat, pod pojmem obchodního vedení společnosti se rozumí řízení společnosti, zejména pak organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (tato definice rovněž vychází z judikatury Nejvyššího soudu).

Uvedený přístup Nejvyššího soudu k této problematice je nicméně konstantní už po několik let, a proto nelze říci, že by předmětné rozhodnutí NSS bylo jakkoli převratné – je jím pouze potvrzeno pravidlo, bohužel v masovém měřítku nerespektované. Poprvé však došlo k dovedení tohoto pravidla do důsledků a k jeho aplikaci na oblast zdravotního a sociálního pojištění. Je pochopitelné, že pokud byl uzavřen pracovní poměr, který je od počátku neplatný, nemohou ani existovat pojistné vztahy, s tímto poměrem související.

Řešení souběhu a důsledky konstatování neplatnosti pracovního poměru   
Pokud tedy má být zachována možnost jednatele s.r.o., nebo člena představenstva a.s. využívat výhod, které zaměstnanecký poměr nabízí, nesmí z náplně práce, sjednané v pracovní smlouvě, vyplývat možnost jednat za společnost a provádět obchodní vedení společnosti. Trochu problematickou kategorií je druh práce, který je jednou ze základních náležitostí pracovní smlouvy, a který stanoví základní mantinely pro náplň práce i odpovědnost zaměstnance. Druh práce však není nikde definován (neexistuje žádný taxativní výčet jednotlivých druhů práce, které mohou být uvedeny v pracovní smlouvě), navíc stejný druh práce může u různých zaměstnavatelů znamenat odlišnou pracovní náplň – roli hrají nejrůznější faktory od předmětu podnikání zaměstnavatele, přes vnitřní hierarchii až po počet zaměstnanců. Jisté je pouze to, že výkon funkce statutárního orgánu společnosti druhem práce není a být jím nemůže. Z tohoto důvodu je nutno v dalším posouzení náplně práce vycházet z její bližší specifikace, o níž musí být zaměstnanec zaměstnavatelem podle § 37 zák. práce informován (buďto v pracovní smlouvě, anebo v samostatném dokumentu). Náplň práce v rámci sjednaného druhu práce určuje zaměstnavatel dle svých potřeb a dle toho, co je u daného zaměstnavatele pro daný druh práce obvyklé.

Je patrné, že v případě druhu práce „generální ředitel“ nebo podobného, s nímž je implicitně spojena rozhodovací pravomoc ve vnitřních otázkách společnosti, v otázkách obchodního vedení, i poměrně široké pravomoci jednání za společnost vůči třetím osobám, bude souběh funkcí těžko vyvratitelný. Značná část náplně práce běžného generálního ředitele se totiž překrývá s pravomocemi statutárního orgánu. Avšak v případě jiných, úžeji specifikovaných druhů práce nelze souběh automaticky předpokládat (například funkce „office manager“, „sales manager“ apod.). V těchto případech lze náplň práce od činnosti jednatele odlišit, přičemž čím konkrétněji specifikovaná náplň práce je, tím lépe.

Je nutno upozornit, že existuje poměrně důležitý rozdíl v nákladech, které vynakládá společnost s ručením omezeným na jednatele, a v nákladech, které vynakládá akciová společnost na člena představenstva – odměna člena představenstva není na rozdíl od odměny jednatele daňově uznatelným nákladem, a člen představenstva ani společnost neodvádí z jeho odměny sociální pojištění. Proto se důsledky, plynoucí z případného zneplatnění pracovního poměru statuárního orgánu, mohou citelněji dotknout členů představenstev akciových společností než jednatelů společností s ručením omezeným (samozřejmě za předpokladu, že jednatelé vedle mzdy pobírali i srovnatelnou odměnu z titulu výkonu funkce statutárního orgánu, a tudíž z ní odváděli zdravotní i sociální pojištění). Minimálně v případě s.r.o. vidíme jako právně nejčistější cestu (samozřejmě  účinky do budoucna) vykonávat další činnost pouze v pozici statutárního orgánu, rozdíly pro společnost i pro zaměstnance zde jsou minimální. Jednatel se tak vyhne problémům s platností svého pracovního poměru. V souvislosti s tím podotýkáme, že v otázkách odpovědnosti jednatele za jednání, která učinil v pozici zaměstnance společnosti, je judikatura rovněž konstantní, jednatel se pomocí pracovního poměru své nelimitované odpovědnosti za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře stejně nezprostí (Nejvyšší soud pokládá každé jednání, učiněné statutárním orgánem v pozici zaměstnance, za jednání statutárního orgánu, s nelimitovanou odpovědností za škodu), proto nevidíme ani tento důvod k setrvávání v pracovním poměru.

Pokud by mělo dojít k uzavření pracovní smlouvy s členem statutárního orgánu, jeví se ideálními druhy práce jako „účetní“, „personální mager“ apod. V každém případě by náplň práce „manažerů“ měla směřovat k úzce specifikovaným úkonům odborného charakteru – lze zmínit například práce jako kontrola účetních podkladů, zajišťování náboru a evaluace zaměstnanců, dohled nad dodržováním ISO norem, revize obchodních smluv, kontrola skladových zásob a dohled nad jejich doplňováním atd., tedy vesměs činnosti, charakteristické pro „nižší“ a více specializované profese s menší řídící pravomocí. Jak už bylo řečeno, nikde není předepsán závazný výčet činností, spadajících do určitého druhu práce, a zaměstnavatel je při jeho stanovení svázán svými potřebami a určitým kritériem obvyklosti (zjednodušeně řečeno, náplní práce generálního ředitele pojmově nemůže být provádění úklidu a údržby objektu). To platí o to více v dnešní době, kdy se názvem „manager“ často označují i pracovní pozice, které většinou nejsou s žádnou řídící pravomocí spojeny (například činností tzv. „office managera“ může být pouze kontrola a doplňování zásob kancelářských pomůcek a vybavení).

Vedle výše uvedených skutečností však nelze přehlédnout další, neméně zajímavý a logický důsledek zneplatnění pracovního poměru statutárního orgánu, kterým je kvalifikace plateb, přijatých z titulu plnění nemocenského a sociálního pojištění, jakožto bezdůvodného obohacení (v tomto případě získané plněním z neplatného právního důvodu). Tato skutečnost by samozřejmě zakládala právo členů statutárních orgánů a společností požadovat vrácení takto odvedeného pojistného zpět z tohoto titulu, což ve svém součtu může znamenat těžko představitelné částky.

Závěr
V dalším postupu doporučujeme počkat na vyjádření příslušných orgánů státní správy a ministerstev k této problematice, případně i na další judikaturu v této věci. Provedení výše navrhovaných změn však není záhodno jakkoliv odkládat, rozhodně zaručí vhodnou výchozí pozici při jakémkoli dalším vývoji přístupu úřadů k této problematice.



Autor: Mgr. et Mgr. Petr Mališ,  malis@lawyer.cz 
Autor působí jako advokát v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami (vedoucí sekce www.trademarks.cz) a rovněž obchodním a pracovním právem.