Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Softwarové patenty v EU

Autor: Mgr. et Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 20. 5. 2015 16:02 | Přečteno: 2242X

V posledních letech narážíme v médiích každou chvíli na zprávy o patentových sporech mezi dvěma gigantickými výrobci na poli mobilních telefonů, Samsungem a Applem, které se rozhoří zejména v USA nebo v některých asijských zemích, v nichž se obě společnosti navzájem žalují o mnohaciferné částky v dolarech. Vzhledem k mediální vděčnosti těchto informací pak tyto informace pronikají i k neodborné veřejnosti, která si z nich často odnese pouze nepodstatnou, či značně kreslenou část, což pochopitelně vede ke vzniku různých mýtů a polopravd. Je bezpochyby vhodné snažit se uvádět takovéto informace na pravou míru, s čímž souvisí rovněž šíření informací o právních možnostech ochrany software včetně ochrany patentové.


I laické veřejnosti je známo, že právní systém v kontinentální Evropě vykazuje značné odlišnosti od právního systému v anglosaských zemích. Je však málo oblastí, v nichž by byly rozdíly natolik zjevné a na něž by bylo možno v médiích tak často narazit, jako rozdíly v přístupu k právní ochraně počítačových programů mezi evropskými zeměmi a USA. Vzhledem k tomu, že z amerického právního prostředí pochází většina velkých výrobců software, vychází i většina souvisejících patentových sporů právě z amerického pojetí jeho právní ochrany. Možnosti právní ochrany software lze pak dobře vysvětlit právě na rozdílech mezi americkým a evropským pojetím.

Ochrana v režimu autorského zákona

Historicky jsou počítačové programy již od 70. let 20. století v Evropě chráněny v režimu autorskoprávních předpisů, shodně jako literární autorská díla. Tento přístup je (včetně analogie s literárními díly chráněnými Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl) zakotven ve Směrnici č. 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů. Směrnice stanoví, že předmětem ochrany je vždy vyjádření programu v jakékoliv formě (zejména ve formě zdrojového kódu), přičemž výslovně z ochrany vylučuje myšlenky a zásady, na nichž je program založen. Jako jediné kritérium ochrany programu stanoví jeho původnost, tedy fakt, že program je vlastním duševním výtvorem svého autora. Shodně pak základní atributy ochrany počítačových programů stanoví zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon, v § 2 a § 65.

Důsledkem autorskoprávního pojetí ochrany software je mimo jiné to, že autor jednoho programu nemůže uplatňovat autorská práva vůči autorovi jiného, zcela shodného programu, který však byl vytvořen rovněž vlastní tvůrčí činností svého autora a představuje jeho vlastní duševní výtvor. Nesporným pozitivem autorskoprávní ochrany je, že je automatická, bez nutnosti jakékoli registrace a úřední ingerence, a minimálně pro svůj vznik nevyžaduje žádné náklady. Celkově vzato má však autorskoprávní ochrana značné limity pro každého, kdo má zájem bránit se proti podobnosti funkcí programu a jejich ovládání. V počátečních dobách ochrany software byl uplatňován přístup tzv. silné ochrany, vztahující se nejen na kopírování samotného zdrojového kódu, ale rovněž na samotné řešení uživatelského rozhraní programu a tzv. „look and feel“ jakožto celkové pojetí ovládání programu nebo jeho prvků a jeho komunikaci s uživatelem. Zanedlouho se však stala dominantní ochrana „pouhého“ vyjádření programu skrze jeho kód, z čehož vyplývá, že tvůrce programu s prvky ovládání shodnými s jiným dřívějším programem, avšak s odlišným zdrojovým kódem, neporušuje autorská práva k tomuto dřívějšímu programu. Hovoříme o principu tzv. dichotomie myšlenky díla a jejího vyjádření. V praxi je autorskoprávní ochranu nutno chápat jako ochranu proti kopírování programů a proti jejich distribuci mezi neoprávněné uživatele, nikoliv jako ochranu proti podobnému programu vytvořenému vlastní tvůrčí činností jiného autora).

Účinky patentů a ochrana v USA

Patentová ochrana představuje přístup zcela odlišný od autorskoprávního pojetí ochrany software, když umožňuje, aby se předmětem ochrany stal nejen samotný kód, ale i samotné funkce programu a způsoby jejich ovládání. Ten, kdo vlastní patent na software nebo jeho část, může vymáhat práva z patentu nejen proti tomu, kdo neoprávněně kopíruje tentýž program, ale i proti tomu, kdo uvádí na trh program s podobnou funkcí nebo ovládáním. Rozdíl v dopadu na možnosti výroby nového software a jeho distribuce oproti ochraně autorskoprávní je razantní.

Nikoho nepřekvapí, že patentová ochrana programů má svůj původ v USA. Obecná definice patentu podle amerického pojetí je velice široká, přičemž je poměrně známý výrok odůvodnění jednoho z prvních rozsudků zabývající se patentovatelností programů, podle něhož je patentovatelným vynálezem "vše pod sluncem vytvořené člověkem" . I v USA prošlo pojetí patentovatelnosti určitým vývojem, přičemž jeho liberálnost vyvrcholila v 90. letech 20 století, když soudy umožňovaly patentovou ochranu jakémukoli software, procesu nebo byť jen obchodní metodě, pokud tyto prostřednictvím výpočetní techniky přináší jakýkoli užitečný, konkrétní a hmatatelný výsledek. V současné době lze registrovat snahu toto extrémně široké pojetí patentové ochrany software v USA limitovat, nicméně patentový úřad Spojených států (USPTO) shledal v souladu s patentovým právem USA např. patenty spol. Apple na odemykání dotykového elektronického zařízení posunem prstu po displeji (U.S. patent č. 8046721), nebo na uživatelské prostředí programu iTunes (U.S. patent č. 8161411). Široká patentová ochrana s územní platností pro USA znamená extrémní počet platných softwarových patentů, jimž musí jakýkoli subjekt zavádějící své řešení v USA, čelit.

Patentová ochrana v Evropě
V rámci Evropy dává základní právní rámec patentové ochraně Evropská patentová úmluva z roku 1973, tzv. „EPC“ (od té doby několikrát revidovaná – je nutno upozornit, že se jedná o institut stojící mimo komunitární právo, nemající přímou souvislost s právem EU), která umožňuje prostřednictvím jedné přihlášky a jednoho řízení před Evropským patentovým úřadem („EPO“) dosáhnout patentové ochrany vynálezů ve smluvních státech EPC (mezi které patří i Česká republika). Na takto získané patenty je však nahlíženo jakožto na samostatné národní patenty pro jednotlivé země, v nichž byla na základě tohoto řízení ochrana přiznána. Vedle této mezinárodní cesty je pochopitelně možné získat patentovou ochranu v jednotlivých evropských zemích dle jejich národní legislativy. Přístup k patentové ochraně programů dle EPC i dle národní legislativy evropských zemí je od výše popsané praxe amerických soudů a USPTO značně odlišný. Čl. 52 odst. 2 EPC výslovně vylučuje počítačové programy z patentovatelnosti, což ovšem platí pouze v případě, že se vynález týká samotného programu „jako takového“. Tento korektiv je základem pro rozsáhlou a poměrně rozporuplnou výkladovou činnost v rozhodovací praxi EPO, v rámci níž byla umožněna patentová ochrana programů spojených s určitým konkrétním technickým řešením (chráněn tedy není „čistý“ program, ale technické řešení jej zahrnující), čemuž odpovídá používaný termín „patent pro vynález realizovaný počítačem“. 

V rozhodnutích z 90. let tak mohla rozhodovací praxe EPO umožnit patentovou ochranu technickým procesům, prováděným pod kontrolou počítačových programů nebo na tuto kontrolu jakkoli spoléhajícím, nebo řešením, v nichž program svým způsobem komunikace s počítačem nebo jiným zařízením dosahoval potenciálního nového technického efektu, přičemž tato řešení celkově přispívala rozvoji dosavadního stavu techniky. Řešení, zakládající se na pouhém zautomatizovaném vykonávání duševních činností, nepřinášející žádný rozvoj stavu techniky nebo nevztahující se ke konkrétnímu přístroji (technice), EPO zamítal. Od roku 1998 však EPO svůj přístup do velké míry přehodnotil, když přestal ve svých rozhodnutích požadovat vázanost software na konkrétní technické řešení nebo  zařízení, pokud se v něm vyskytují prvky zajišťující jeho potenciální efekt v míře obvyklé a přesahující obyčejnou interakci mezi hardware a software. Za přelomová jsou v tomto směru považována rozhodnutí IBM/počítačový program č. 1 a 2 z konce devadesátých let . V důsledku této změny v přístupu EPO nalezneme i v rámci Evropy patenty, blížící se svou povahou patentům, jak je známe z USA. Za způsobilý patentové ochraně začal být i program, která není přímo spojený s konkrétním zařízením, ale který je distribuován samostatně (na datovém nosiči nebo přes internet). Lze se domnívat, že k této změně došlo v souvislosti s přípravou Směrnice o patentovatelnosti počítačově implementovaných vynálezů, jejíž návrh byl v Evropském parlamentu projednáván od roku 2002, a která nakonec nebyla v roce 2005 přijata.

Některé patenty
V rámci vyvíjející se rozhodovací praxe EPO tak byly v průběhu devadesátých let uděleny patenty, které zahrnují velice obecné a zcela základní procesy fungování počítačových programů a internetových stránek – patentován byl například „způsob prodeje prostřednictvím počítačové sítě“ (neboli e-shop – patent č. EP0803105), implementace okna s náhledem v rámci objektově orientovaného programovacího systému (neboli náhled obsahu položky – patent č. EP0537100), systém pro přehrávání videa po síti uložený na jiném vzdáleném úložišti (neboli videostreaming, patent č. EP0633694), nebo systém pro zamčení chráněných elektronických informací na specifickém médiu za účelem zamezení jejich zkopírování (neboli ochrana dat přenášených po síti proti kopírování šifrováním – patent č. EP EP1072143), a další. Nikoho asi nepřekvapí, že všechny tyto patenty byly nejdříve zapsány v USA a následně byla jejich ochrana rozšířena prostřednictvím evropské patentové přihlášky rovněž do dalších zemí. Pozoruhodné je, že tyto patenty pokývají zcela základní funkce, využívané v rámci internetu miliony subjektů, přičemž spíše než že by chránily konkrétní zdrojový kód, chrání způsob interakce jednotlivých softwarových a hardwarových prvků za účelem dosažení požadovaného výsledku. EPO při posuzování kritérií patentovatelnosti postačuje, aby chráněné řešení přispívalo ke stavu techniky, a aby v důsledku interakce software s technickým zařízením nebo určení software bylo zajištěno splnění podmínky, podle níž se vynález nesmí týkat počítačového programu jako takového (viz. výše).

Závěr
Z hlediska počtu vydaných patentů na softwarové řešení je EPO (naštěstí) stále mnohem méně plodný než USPTO. V případě, že tendence EPO ve výkladu výluky dle čl. 52 odst. 3 EPC (tedy pojmu „jako takového“) budou pokračovat dosavadním směrem, stane se v Evropě patrně v brzké době běžným to, co se děje v USA, tedy záměrná registrace velkého množství patentů velkými hráči na trhu za účelem následného vybírání licenčních poplatků od menších subjektů, anebo (častěji) za účelem dosažení možnosti vzájemných zápočtů patentů a otevření cesty k řešením, které mají chráněny třetí osoby, výměnou za poskytnutí licencí k vlastním patentům. Registraci softwarových patentů v Evropě nebrání ani tak právní otázky patentovatelnosti, jako spíše otázky ekonomické a procesní, jako jsou vysoká cena a časová náročnost patentových přihlášek, značná nepředvídatelnost rozhodnutí EPO, častý odpor národních patentových úřadů a soudů akceptovat přístup a názory EPO v této oblasti, a obtížná vymahatelnost, která i u evropských patentů musí probíhat vždy lokálně, na národní úrovni.

Patrně se v blízké době nedočkáme toho, že by byl s platností pro evropské země udělen patent srovnatelný s některými výše zmíněnými patenty Applu, protože podmínky patentovatelnosti stanovené EPC, mezi něž patří mimo jiné požadavek na technickou povahu chráněného řešení a požadavek na vyřešení konkrétního technického problému, neumožňují volnost srovnatelnou s podmínkami v USA. Uvědomíme-li si potenciální důsledky rozšíření patentové ochrany software v Evropě, které by vedlo k výraznému posílení velkých nadnárodních softwarových společností na úkor menších hráčů, neschopných vynaložit dostatečné finance a úsilí k získání patentové ochrany svých řešení, je nutno přisvědčit většinovému názoru, podle něhož je zavedení možností patentové ochrany programů spíše nežádoucí.

Autor:  Mgr. et Mgr. Petr Mališ, advokát, malis@lawyer.cz
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři, kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami a internetovým právem