Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Je možné prodávat „použité“ e-knihy?

Autor: Petr Otevřel | Vloženo: 28. 4. 2013 11:27 | Přečteno: 4527X

V souvislosti s rozsudkem Evropského soudního dvora C 128/11 (viz článek Prodej „použitého“ softwaru – zásadní rozhodnutí ESD v kauze usedSoft) se okamžitě objevily dotazy, nakolik lze závěry uvedeného rozhodnutí vztáhnout i na další autorská díla, jako je hudba v mp3 formátech nebo e-knihy. V Německu v současnosti probíhá spor mezi sdružením na ochranu spotřebitelů a jedním z prodejců e-knih. Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 5. 3. 2013. A jaké jsou závěry soudu?

 

Co je to e-kniha?

Pod pojmem e-kniha popř. eBook se rozumí digitální soubor obsahující literární dílo (popř. též díla grafická, fotografie, audiosoubory), který má speciální formát odpovídající podmínkám softwaru určeného ke čtení na počítači (např. Kindle software určený pro čtení e-knih na běžném počítači), popř. přímo hardwarového čtecího zařízení (např. zařízení Kindle, eReading, PocketBook).  

 

Skutkový stav

Žalobcem je v tomto sporu sdružení na ochranu spotřebitele (Der Verbraucherzentrale Bundesverband), žalovaným je provozovatel internetového obchodu s knihami a filmy, který mj. nabízí i e-knihy a audioknihy. V rámci stažení e-knihy zákazník musí odsouhlasit obchodní podmínky žalovaného, které obsahují mj. licenční ujednání, jehož volný překlad uvádím zde:

V rámci této nabídky nabývá zákazník nevýhradní, nepřenositelné právo, užívat nabízený titul výlučně pro svou osobní potřebu způsobem dle autorského zákona.“

Dále podle uvedených obchodních podmínek mj. není povoleno stažené e-knihy „jakýmkoli způsobem obsahově a redakčně měnit nebo užívat pozměněné verze, kopírovat knihy pro třetí osoby, zpřístupňovat je, zveřejnit je za úplatu nebo bezúplatně prostřednictvím Internetu nebo jiné sítě, dále je prodávat nebo je užívat pro komerční účely.“

 

Žalovaný namítal jednak neplatnost této části obchodních podmínek, protože spotřebitele uváděly v omyl, když na jedné strany používaly pojmy „kupující“, „kupní smlouva“ a „kupní cena“, aniž by jasně informovaly zákazníka - spotřebitele o tom, že podle těchto podmínek žádných práv z kupní smlouvy ve skutečnosti nenabude. Pojem „nevýhradní právo“, který pak zákazník skutečně nabývá, přitom není v obchodních podmínkách vůbec objasněn, takže spotřebitel je uváděn v omyl.

Hlavním argumentem žalovaného byla ovšem aplikace tzv. principu vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny autorského díla – e-knihy, k němuž dojde v okamžiku, kdy dá autor souhlas s prvním prodejem rozmnoženiny (viz vysvětlení tohoto principu v článku Prodej „použitého“ softwaru – zásadní rozhodnutí ESD v kauze usedSoft). Podle názoru žalobce není rozhodující, že se e-kniha v okamžiku jejího stažení nevyskytuje na žádném hmotném nosiči.

Žalobce se odvolal na shora zmíněné rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD), který mj. uvedl, že i smluvní vztah, na základě kterého nabyvatel se souhlasem nositele autorských práv stáhne software on-line, lze klasifikovat jako první prodej rozmnoženiny počítačového programu ve smyslu směrnice Rady 2009/24/EHS o právní ochraně počítačových programů. Předání on-line je totiž funkčním ekvivalentem předání na hmotném nosiči.

 

Žalobní petit

Žalobce se za užití shora uvedených argumentů, které souhrnně označil za nepřiměřené znevýhodňování spotřebitele, domáhal po žalovaném, aby odstranil v žalobě zmíněné články obchodních podmínek a zdržel se jejich opakovaného užití (v SRN mají k tomuto zvláštní právní institut, kdy by žalovaný v případě opakovaného užití ustanovení uvedených v rozsudku byl bez dalšího sankcionován).

 

Obecně k žalovanému a znění obchodních podmínek

Netuším, dle jakého kritéria byl vybrán žalovaný, zdá se, že namátkou, popř. šlo o většího prodejce, protože uvedená ustanovení jsou prakticky ve všech obchodních podmínkách prodejců e-knih nejen v Německu, ale také v České republice.

 

Rozhodnutí soudu

Soud prvního stupně se s argumenty žalobce neztotožnil.

Soud jednak vcelku stručně odmítnul argumenty týkající se zavádějících ustanovení obchodních podmínek, která soudu připadala jasná. Mimo jiné poukázal na medializaci problematiky digitálního užívání autorských děl a na to, že průměrný zákazník - spotřebitel je dostatečně informován o zvláštní povaze děl určených ke stažení on-line. Hlavní účel smlouvy soud spatřuje v nabytí oprávnění užívat e-knihu – v podstatě v právu si ji třeba i opakovaně přečíst, nikoliv však v právu prodávat e-knihu třetím osobám. Ani použití terminologie z kupní smlouvy není podle soudu natolik zavádějící, že by zákazník neměl pochopit, že nenabývá vlastnické právo.

Obsáhleji se soud zabýval povahou autorských děl v digitální formě a užil často užívaný argument, kdy poukázal na skutečnost, že užíváním digitálního díla nedochází ve skutečnosti k jeho postupnému znehodnocování, jako je tomu u papírových knih, ale také u CD a DVD nosičů. Soud proto považuje za nutné chránit autory před možností rychlého kopírování jejich autorských děl a neoprávněným rozmnožováním, na kterém by autor díla nijak neparticipoval.

Soud doslova uvedl, že pochopitelný zájem autorů zabránit neoprávněnému a nekontrolovanému trhu s jejich díly převažuje nad zájmy kupujících na opětovném prodeji autorských děl, která nabyli formou jejich stažení v digitální podobě. Absence zákazu dalšího prodeje by kupujícím umožnila opakované prodeje jednou zakoupené e-knihy nebo audioknihy. 

 

Princip vyčerpání práva na rozšiřování a rozhodnutí ESD v argumentaci soudu

Konečně se soud zabýval rovněž principem vyčerpání práva na rozšiřování. Podle názoru soudu se při prodeji e-knih nebo audioknih formou jejich stažení (download) princip vyčerpání neuplatní, a to nejen v případě jejich stažení, ale také tehdy, když je zákazník následně umístí na hmotný nosič (např. vypálí na DVD). Během stahování (download) e-knihy se totiž nejedná o první prodej rozmnoženiny díla, který je předpokladem pro to, aby tímto prodejem bylo autorské právo autora vyčerpáno (vyčerpáním autor ztrácí kontrolu nad dalšími dispozicemi s rozmnoženinou a nemůže tyto další dispozice omezovat – např. zakoupenou knihu můžete prodat na Aukru nebo v antikvariátu nebo ji darovat).

Soud poukázal také na Směrnici 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, konkrétně na čl. 3 upravující sdělování autorských děl mj. i on-line zpřístupněním, přičemž čl. 3 odst. 3 se 3 Směrnice 2001/29/ES výslovně uvádí, že „práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“

V odstavci 29 odůvodnění uvedené Směrnice se rovněž výslovně uvádí, že „Otázka vyčerpání nevyvstává v případě služeb, a zejména v případě služeb on-line.  [...] Na rozdíl od CD-ROM nebo CD-I, kde je duševní vlastnictví součástí nosiče, jmenovitě položky zboží, je ve skutečnosti každá on-line služba úkonem, který by měl podléhat schválení, pokud tak autorské právo nebo právo s ním související stanoví.“

 

S opačnou argumentací ESD se soud vypořádal poměrně jednoduše. ESD opírá svůj výklad o zvláštní směrnici, která se vztahuje výlučně na počítačové programy – Směrnice 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů. Argumenty ESD tedy nelze přenést dle názoru soudu do jiných oblastí, např. hudby ve formě mp3 nebo e-knih. Ostatně samotný ESD se s odst. 29 odůvodnění Směrnice 2001/29/ES vypořádal tím, že poukázal na „rozdílnou vůli vyjádřenou unijním zákonodárcem“ a uvedl, že na počítačové programy se zmíněná úprava Směrnice 2001/29/ES nevztahuje. Naopak zvláštním předpisem, který má přednost před aplikací těch ostatních (lex specialis), je právě Směrnice 2009/24/ES, o jejíž výklad se ESD opíral.

Zjednodušeně řečeno, argumenty ESD k počítačovým programům nejde použít na jiné druhy autorských děl, než jsou počítačové programy. Na jiná díla se vztahují v plném rozsahu shora zmíněná ustanovení Směrnice 2001/29/ES.

 

Případ ReDigi

Také v USA se zabýval soud obdobnou problematikou, a to žalobou hudebního vydavatelství vůči provozovateli bazaru s „použitou“ hudbou ReDigi. Také v tomto sporu soud konstatoval absenci hmotných rozmnoženin a označil celou službu spočívajících v možnosti uživatele – prodávajícího uploadovat soubor obsahující hudbu ve formátu mp3 a uživateli – kupujícímu zase downloadovat tentýž soubor po jeho zaplacení.

Rovněž ReDigi se opírá především o tzv. First Sale Doctrine, která je svým způsobem obdobou principu vyčerpání práva na rozšiřování. Také v tomto případě však soud odmítnul tuto doktrínu aplikovat a uvedl, že stažená hudba může být prodána pouze jakou součást nosiče, na němž je uložena. Jestliže uživatel ReDigi uploaduje hudební soubor na server ReDigi, tak jej neoprávněně rozmnožuje.

ReDigi přitom oznámila svůj úmysl nabízet totožnou službu i v Evropě. Bude zajímavé sledovat, zda své plány v souvislosti s nepříznivým soudním rozhodnutím opravdu zrealizuje, nebo je odloží.

 

Zhodnocení rozhodnutí

Zdá se, že jásot všech, kteří na základě zmíněného rozhodnutí ESD počítali s prodejem hudby či e-knih „z druhé ruky“ prostřednictvím internetu, byl poněkud předčasný.

Ačkoliv některé argumenty shora popsaného rozhodnutí německého soudu jsou trochu účelové, lze přisvědčit tomu, že počítačové programy skutečně mají odlišný právní režim oproti hudebním nebo literárním dílům zpřístupňovaným on-line. Směrnice 2001/29/ES se vyhraňuje vůči vyčerpání v případě autorských děl zpřístupňovaných on-line a zdůrazňuje, jak podstatnou roli hraje hmotné zachycení rozmnoženiny pro to, aby bylo (nebo nebylo) možné uplatnit princip vyčerpání.

Oproti tomu Směrnice 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů žádná taková ustanovení neobsahuje, pouze stanoví, že „první prodej rozmnoženiny počítačového programu ve Společenství provedený nositelem práv nebo s jeho svolením je vyčerpáním práva na šíření této rozmnoženiny v rámci Společenství“. Stávající úprava počítačových programů oproti ostatním dílům vykazuje skutečně rozdíly, i když osobně pochybuji, že by byly výsledkem nějakého „úmyslu unijního zákonodárce“.

 

Na druhou stranu výklad ESD Směrnice o právní ochraně počítačových programů je hodně volný a široký, a princip vyčerpání je pro všechna autorská díla totožný – vždy je řeč o „rozmnoženině díla v hmotné podobě“, viz i český § 14 odst. 2 autorského zákona.  ESD ve svém odůvodnění uvádí, že „prodej počítačového programu na CD-ROM nebo DVD a prodej počítačového programu stažením z internetu jsou z hospodářského hlediska podobné. Způsob předání on-line je totiž funkčním ekvivalentem předání na hmotném nosiči.“ Pokud přijmeme tento princip z rozhodnutí ESD, tak je jen obtížně vysvětlitelné, proč by měl být aplikován např. na počítačovou hru, zatímco na e-knihy popř. hudbu ve formátu mp3 nikoliv.

Rovněž si nelze nevšimnout, že celou argumentací německého soudu se táhne jakási presumpce viny: pokud by zákonodárce nezarazil možnost následného prodeje stažené hudby nebo e-knih, tak by zcela určitě docházelo k porušování autorských práv formou opakovaného nabízení staženého souboru, kdy původní nabyvatel by si jej nesmazal ze svého zařízení (a docházelo by tak k jeho rozmnožování).

Nicméně s totožným argumentem se ESD musel vypořádat také. ESD jednak uvedl, že původní nabyvatel, který přistoupí k dalšímu prodeji hmotné či nehmotné rozmnoženiny počítačového programu, totiž musí učinit svou vlastní rozmnoženinu v okamžiku jejího dalšího prodeje nepoužitelnou, aby se vyhnul porušení výlučného práva na rozmnožování počítačového programu. K námitce, že ověřování této skutečnosti je pro výrobce obtížně proveditelné, odkázal ESD na možnost výrobců využít ochranná opatření technické povahy, např. aktivační kódy k softwaru.

Ani v tomto případě nevidím nic, co by odůvodňovalo odlišný přístup v případě e-knih nebo hudebních souborů, technická opatření by se využít dala, ostatně už nyní je řada e-knih distribuována včetně DRM.

Příznivci presumpce viny si zřejmě neuvědomují, že z jednoho extrému (masivní porušování autorských práv) přecházejí do jiného, kdy zakazují kupujícím jakékoliv dispozice s legálně zakoupenými e-knihami nebo hudbou.  

 

Závěr (?)

Zatím žádné závěry činit nelze. Rozsudek německého soudu, ale i stručně zmíněný rozsudek v kauze ReDigi, jsou pouze rozhodnutí prvoinstančních soudů, která nenabyla právní moci. Na konečné rozhodnutí, které by vneslo do této oblasti větší právní jistotu, si budeme patrně muset ještě počkat. Přitom nelze vyloučit, že soudy vyšších instancí rozhodnou opačně.

Je však zřejmé, že aplikace licenčních podmínek, které stanoví absolutní zákaz dalšího prodeje legálně zakoupených e-knih nebo hudebních souborů, jsou spíše kontraproduktivní a přispívají ke vzniku šedého trhu. Navíc tím výrazně snižují atraktivitu legálního nabytí e-knih – ty jsou jen o málo levnější než běžné papírové knihy, a když k tomu přičteme skutečnost, že je nelze (legálně) po přečtení prodat, lze říci, že jsou svým způsobem i dražší než knihy papírové.

Nelze vyloučit, že se dočkáme i legislativních změn v dané oblasti. Např. shora zmiňované sdružení na ochranu spotřebitelů už v roce 2011 iniciovalo provedení změn v německém autorském zákoně, které by výslovně zakotvily právo nabyvatele prodat on-line stažené autorské dílo třetí osobě, za podmínky, že si neponechá kopii tohoto díla.


Aktualizace - 2014

Rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo potvrzeno také soudem druhého stupně (OLG Hamm, 22 U 60/13), který potvrdil, že závěry rozhodnutí ESD ve věci usedSoft vs. Oracle se vztahují pouze na software - počítaočové programy, a nelze je aplikovat na e-knihy ani jiné multimediální díla (hudba, filmy).


Autor: Mgr. Petr Otevřel, otevrel@lawyer.cz
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, autorským a obchodním právem.