Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Jak licencovat více typů softwaru v rámci jedné implementace?

Autor: JUDr. Lukáš Jansa | Vloženo: 6. 2. 2017 12:20 | Přečteno: 5627X

Implementovaný software může z právního pohledu být licenčně snadno uchopitelný nebo naopak velmi komplikovaný. Upravit licenční práva u softwaru, jehož součástí není jiný software nebo který není nutně propojen s jiným softwarem, je poměrně velmi jednoduché. Komplikace mohou nastat, pokud předmětem smlouvy je softwarový celek tvořený vlastním i cizím softwarem, ať už aplikačním, databázovým, či jiným. Softwarový celek z právního pohledu může mít povahu souborného či spojeného autorského díla, rep. samostatných autorských děl. Takto může například dojít ke střetu licenčních podmínek k užití softwaru vyvinutého na míru na platformách např. typu Microsoft, IBM nebo SAP s licenčními podmínkami právě těchto softwarů. Jaká jsou úskalí těchto kombinací licencí softwaru a na co je nutné pamatovat při úpravě licenčních podmínek u takové implementace, poukáže následující článek.

Kombinace vlastního a cizího softwaru a jejich licencí

IT firma vlastní software či nově vyvinutý nadstavbový modul cizího softwaru může poskytovat pod licencí výhradní (resp. převést výkon autorských majetkových práv) s možností či nemožností vlastních úprav nebo licencovat vlastní software jako nevýhradní. Cizí software je pak licencován přímo výrobcem (či jeho jménem) nebo formou podlicence, a to dle podmínek daných výrobcem. Uživatel často požaduje, aby software customizovaný či vyvinutý jemu na míru byl právě licencován jako výhradní (z důvodů zajištění konkurenční výhody) a současně uživatel měl právo do něj dle svých měnících se potřeb zasahovat, tj. upravovat jeho zdrojový kód. Proto by licenční podmínky měly kromě těchto oprávnění obsahovat i závazek k předání zdrojových kódů (resp. využít služeb jejich úschovy, tzv. escrow). Nevýhradní licence u tohoto typu softwaru je vhodná tehdy, pokud IT firma má v úmyslu použít zdrojový kód funkčně samostatné části takto vyvinutého softwaru i pro jiné zákazníky.

Původcem customizovaného či nově vyvinutého softwaru jsou často i tzv. nezávislí vývojáři (ISV – Independent Software Vendors), kteří jsou současně i distributorem softwarů globálních IT firem. U takového cizího softwaru nadnárodních výrobců pak jsou licenční podmínky většinou standardizovány bez možností jejich změn a převažují licence nevýhradní bez možnosti zásahu do zdrojových kódů ze strany uživatele. Příkladem odlišné varianty je například  software SAP. Zde může docházet ze strany partnera SAPu i ke customizaci základního softwaru a současně k samostatnému vývoji nadstavbového modulu. Licenčně pak jednotlivé části softwarového celku mohou se ve smyslu shora uvedeného lišit.

V této množině existuje celá řada dalších kombinací dle povahy licence cizího softwaru. Příkladem jsou např. licence databází, které umožňují kombinaci customizovaného softwaru s operačním softwarem či jiným softwarem. Licence samotných databází pak jsou buď standardní, nebo tzv. vázané na dodávanou aplikaci (tj. na customizovaný software). Pokud je nutné zajistit komunikaci více softwarových aplikací navzájem, pak databáze dle obvyklých licenčních podmínek nemůže být vázaná na konkrétní dodávanou aplikaci, ale musí jít o standardní (a tedy i cenově náročnější) licenci. Další kategorií jsou pak serverové licence, které by parametrově (množstevně) měly reflektovat potřeby aplikačního softwaru.

Současně je nutné rozlišovat, licenční model cizího softwaru, tedy zda je licencován na uživatele, zařízení či na procesor. Následně je potřeba mít na paměti, že během uživatelského života softwaru, je nutné licenční adekvátnost udržet, což je mnohdy v praxi problém. Riziko softwarové udržitelnosti pramení z měnících se potřeb uživatele, z neustálého dokupování potřebných licencí a vytváření přístupů k softwaru. Nelze opomenout i možnost změny licenčních podmínek výrobců softwaru v průběhu užívání (viz např. změna licencování SQL serveru Microsoftu z režimu per patice procesoru na per core vedoucí ke zdražení licencí softwaru, resp. jeho podpory na stejném HW). Následky nedostatečného asset managementu a softwarových auditů však v tomto směru bývají při špatném „zalicencování“ (podlicencování) finančně nepříznivé.

Při úpravě licenčních podmínek je vhodné jednotlivé softwarové součásti ve vztahu k uživateli (nabyvateli licencí) licenčně odlišit režim customizovaného softwaru, standardního softwaru, serverového softwaru, databázového softwaru atd. V rámci těchto kategorií je nutné stanovit, kdo nabyvateli poskytuje licenci a je tudíž ve smluvním vztahu k uživateli (zda dodavatel nebo výrobce softwaru, pokud jim není implementátor), kdo odpovídá za vady softwaru, u koho se vady uplatňují a jak bude licenčně řešen stav, kdy dojde k předčasnému ukončení smlouvy.


Komplikace při ukončení smlouvy

Licenční úprava a předání zdrojového kódu s možností úprav softwaru by měla být dostatečně dána i pro situaci tzv. exitu smlouvy, tj. před úspěšným předáním softwaru do ostrého provozu. Proto pro případ odstoupení od smlouvy lze doporučit výslovnou úpravu další existence či neexistence licence. U vývoje softwaru na míru určitě nebude vůle, aby licence byla nadále platná, pokud již software nebude servisován dodavatelem. Ponechání licence bude naopak u nabyvatele namístě u standardizovaného softwaru (operační či běžný aplikační software), nebo u customizovaného softwaru, jehož výrobcem je nadnárodní firma, která ke customizaci a implementaci využívá smluvní partnery. Pokud jsou licenční podmínky součástí smlouvy o dodání softwaru, pak by tato část měla být zachována navzdory zániku ostatních částí smlouvy.

Pro nabyvatele licencí však ukončení implementace softwaru na míru často znamená nevyužitelnost i ostatního softwaru nutného pro fungování softwarového řešení. Proto by si smluvní strany měly vyjasnit navrácení těchto licencí a majetkové vypořádání dosud odvedené činnosti dodavatele. Licenční smlouvy či podmínky softwaru obsahují v případě nezávislých vývojářů (partnerů nadnárodních výrobců) často ustanovení, které neumožňuje vrácení licencí, a to z toho důvodu, že IT firma již nebude schopna je vrátit jejich výrobci či dále distribuovat. Zde lze doporučit dostatečnou úpravu součinnosti při předání projektu implementace jinému dodavateli.


Závěr
Závěrem lze jen apelovat na odpovídající licenční úpravu při implementacích softwarových celků kombinujících vlastní a cizí software, resp. open source. Pohled jak dodavatele softwaru, tak nabyvatele se často liší. Dodavatel by měl vzít v úvahu jednak potřebu nabyvatele a jeho oprávněnou možnost další úpravy softwaru, resp. konkurenční výhody při vývoji softwaru na míru, a jednak svou vlastní potřebu další distribuce samostatně funkčních částí softwaru použitých při vývoji a implementaci. Nabyvatel naopak by měl usilovat o dosažení maximálního licenčního komfortu z pohledu vlastní potřeby dalšího užívání softwaru a tomu přizpůsobit úpravu licenčních podmínek.

Článek byl publikován v časopise IT Systems 12/2016.

JUDr. Lukáš Jansa, jansa@lawyer.cz

Autor působí jako advokát v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři. Je předním odborníkem na právo IT a spoluautorem odborných publikací Softwarové právo a Internetové právo.