Odpovědnost za obsah na internetu (1. díl)
Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 25. 6. 2007 16:25 | Přečteno: 12890XProblematika odpovědnosti subjektů, kteří na internetu podnikají anebo jej používají k propagaci svých služeb se vynořila velmi rychle, aniž by na to byla připravena legislativa nebo soudy. Dnes však již můžeme vycházet z evropských právních předpisů, které jsou součástí našeho právního řádu a rovněž z řady rozhodnutí zejména zahraničních soudů a diskusí, které některá rozhodnutí vyvolaly.
V prvním díle tohoto článku se budeme zabývat problematikou poskytovatelů obsahu na internetu, konkrétně problematikou tzv. protiprávního obsahu, ve druhém díle bude popsána problematika užívání odkazů a třetí díl se bude věnovat odpovědnosti těch subjektů, které zprostředkovávají přístup k internetu nebo určitým službám.
Obecně
Mezi „poskytovatele obsahu“ (content provider) jsou pro účely tohoto článku vedle těch subjektů, které skutečně nabízejí určitý obsah k užívání svým klientům (např. download hudby, počítačových programů, ASP přístup k počítačovým programům), zařazeny také ty subjekty, které prezentují na internetových stránkách samy sebe (ať už sebe coby fyzickou osobu nebo právnické osoby) a zveřejňují touto cestou texty, fotografie apod.
Obecně platnou zásadou pro shora uvedené poskytovatele je: „co je protiprávní offline, je protiprávní také online“. Zákony tuto problematiku výslovně neřeší a k výkladu jednotlivých případů je třeba použít obecné právní předpisy, zejména autorský zákon, obchodní a trestní zákoník.
Stejně jako jinými prostředky, je i prostřednictvím internetu zakázáno šířit a propagovat názory extrémní pravice či extrémní levice nebo šířit dětskou pornografii, což může dosáhnout až intenzity trestněprávního jednání.
Další oblastí je nekalá soutěž. Nelze mj. zlehčovat soutěžitele, tedy prohlašovat o jeho službách či výrobcích dehonestující tvrzení (oproti tomu srovnávací reklama přípustná je). Jako nekalosoutěžní jednání by mohlo být posouzeno rovněž takové zpracování webdesignu a loga, které vyvolává nebezpečí záměny nebo parazituje na pověsti jiného, zpravidla známějšího a úspěšnějšího soutěžitele.
Prostřednictvím článku zveřejněného na internetových stránkách je možno rovněž zasáhnout do tzv. osobnostních práv fyzických osob, které mají ze zákona mj. právo na ochranu své cti, důstojnosti, svého jména a soukromí. Je třeba se vyvarovat tvrzení, která mají pomlouvačnou povahu a mohou zasáhnout do cti fyzické osoby, stejně jako zveřejňováním fotografií nebo audiovizuálních nahrávek, které mohou být pořizovány a používány pouze se svolením. V některých případech by mohlo jít rovněž o porušení zákona na ochranu osobních údajů.
Poměrně málo je známa skutečnost, že rovněž právnické osoby mají právo na ochranu dobré pověsti. Zatímco u nekalé soutěže se mohou bránit pouze vůči tzv. soutěžitelům (tedy konkurentům), nároky z titulu ochrany dobré pověsti je možno uplatňovat vůči každému.
Autorská práva
V této souvislosti je třeba připomenout, že rovněž počítačové programy jsou zákonem chráněným autorským dílem. Stejné ochrany jako autorská díla požívají též databáze, kde zákon zohledňuje značnou investici při jejich pořízení, i když jejich struktura nemusí být tak jedinečná, aby mohly být považovány za autorské dílo.
K provozování portálů určených k rozšiřování děl chráněných autorským právem musí mít provozovatel souhlas autora nebo nabyvatele autorských majetkových práv, jinak půjde o zásah do práva autora, kterému vzniká nejen nárok na zdržení se takového jednání, ale také na majetkové sankce, zejména bezdůvodné obohacení vypočítané dle autorského zákona jako dvojnásobek obvyklé odměny, kterou mohl autor za své dílo získat.
Pozor na fotografie
Ve svých internetových prezentacích nelze využívat cizí literární (tj. texty), fotografická, grafická ani jiná autorská díla bez souhlasu jejich autorů. Zatímco webdesign jako grafické dílo k tomu, aby požívalo ochrany autorského zákona, musí naplňovat znaky jedinečnosti a výjimečnosti, fotografie chrání autorský zákon mnohem širším způsobem (stejným jako u počítačových programů) – postačí jejich původnost. V praxi to znamená, že u fotografie není nutno zkoumat, zda se jedná o jedinečné hodnotné fotografické dílo nebo o fotografii školní třídy či fotografii z dovolené, která byla zhotovena fotoaparátem na jedno použití. Zatímco prvně jmenovaná fotografie je dílem naplňujícím bezesporu všechny znaky autorského díla, u dalších dvou případů v podstatě nejde o autorské dílo vůbec; zákon pouze stanoví zákonnou fikci tím, že považuje jakoukoliv fotografii za autorské dílo, které požívá ochrany autorského zákona. Jakkoliv je použití cizích digitálních fotografií lákavé, může vyvolat zbytečné potíže a poškodit dobré jméno.
Odkaz na protiprávní obsah
Shora jsme uvedli některá jednání, která jsou protiprávní. Pokud se jich někdo dopustí, je situace poměrně jednoduchá a ručí za ně vždy jejich autor či původce, popř. též provozovatel internetových stránek, který umožnil zveřejnění takového „obsahu“. Poněkud složitější je posouzení problematiky hypertextových odkazů. Existují dvě základní oblasti, kdy může být použití odkazu v rozporu s právem. První je odkazování na protiprávní obsah.
Zatímco v ČR jde o problematiku soudy dosud neřešenou (nebo alespoň nepublikovanou), v zahraničí proběhla řada soudních sporů, přičemž obzvláště bohatá je judikatura německých soudů. Vzhledem k obdobné právní úpravě v ČR jejich závěry dále uvádíme.
Hranice odpovědnosti
Umístění odkazu na autorské dílo umístěné na jiných stránkách nepředstavuje rozšiřování tohoto díla ani jeho sdělování veřejnosti – umístěním odkazu tedy samo o sobě nedochází přímo k porušení autorských práv a nelze proto hovořit o protiprávním jednání, ledaže by šlo o soustavné vytěžování cizích děl prostřednictvím inline linkingu nebo framingu (viz níže).
Složitější je situace při umístění odkazu na protiprávní obsah. Je zřejmé, že autor odkazu může být spoluodpovědný za porušování práv třetích osob, i když se sám na takovém protiprávním obsahu nepodílí a nemá z něj prospěch (sám neprodává nelegální software, neprovozuje internetové stránky s protiprávním obsahem aj.). Může však nepřímo podpořit toho, kdo nelegální aktivity provozuje a zvýšit škody vznikající poškozeným z těchto aktivit.
Z judikatury cizích soudů je možno vysledovat, že ke vzniku spoluodpovědnosti za protiprávní obsah je třeba zvažovat konkrétní okolnosti, za kterých je odkaz použit. Je-li z kontextu zřejmé, že účelem bylo podpořit provozovatele nelegálních aktivit či mu vyjádřit podporu, pak může být ten, kdo odkaz umístil, spoluodpovědný i za škody vzniklé nelegální činností třetí osoby.
Dle judikatury německých soudů je odpovědný pouze ten, kdo (1) porušil povinnost přezkoumat obsah stránek, na které odkazuje, a zároveň (2) to bylo v konkrétním případě možné a přiměřené. Pro názornost je vhodné uvést dva konkrétní případy ze SRN, a to „Schöner Wetten“ a „Heise“.
V případu „Schöner Wetten“ (v překladu Hezké sázení) zveřejnil vydavatel internetové verze německého časopisu článek o provozovatelce rakouské online sázkové kanceláře, ve kterém umístil také odkaz přímo na internetové stránky kanceláře, která v SRN nemá licenci. Německý držitel licence k provozování sportovních sázek vydavatele zažaloval a požadoval, aby se zdržela jakýchkoli uvádění odkazů na cizí internetové provozovatele sázkových kanceláří. Německý Spolkový soud (tj. nejvyšší soud) však žalobu zamítnul s tím, že obsah článku k účasti na internetových sázkách nikterak nevybízel. K povinnosti zkoumání obsahu odkazovaných stránek soud uvedl, že s ohledem na ústavně chráněnou svobodu projevu a právo na informace není možno tuto povinnost vykládat nepřiměřeně extenzivně. Vzhledem k tomu, že odkaz byl pouze doplňující informací a zmiňovaná sázková kancelář provozuje své služby v souladu s právem jiného členského státu, bylo by odstranění zásahem do svobody projevu a práva šířit informace.
Odkazy a DRM
DRM technologiím (Digital Rights Management), coby prostředkům ochrany autorských práv, poskytuje autorský zákon ochranu, pokud jde o skutečně účinné prostředky (nikoliv pouhý pokus o ochranu práv, kterého si běžný uživatel ani nevšimne). Úprava DRM byla implementována na základě evropské směrnice č. 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva v informační společnosti.
Do autorského práva dle zákona zasahuje nejen ten, kdo vyrábí, nabízí či dováží zařízení nebo poskytuje služby vedoucí k obcházení DRM technologií, ale také ten, kdo takové výrobky či služby propaguje. V případu „Heise“ zveřejnilo stejnojmenné nakladatelství na svých internetových stránkách stručnou informaci o výrobci software, který prolomil hned několik DRM technologií určených k ochraně před kopírováním DVD, a přitom v článku uvedlo odkaz na stránky tohoto výrobce. V uvedeném sdělení byla ve sdělení obsažena i citace ředitele uvedené firmy, který považuje ty DRM technologie, které jeho společnost prolomila, za neúčinné a zpochybňuje jejich smysl, když zmiňuje vysoké náklady na jejich vývoj a časté technické potíže, které způsobují konečným uživatelům.
Zástupci německé sekce IFPI (International Federation of the Phonographic Industry) zažalovali nakladatelství a požadovali jednak odstranění odkazu na stránky uvedené firmy a jednak zdržení se jakékoliv informování o prostředcích umožňujících obcházení DRM, které pochopitelně označovali za propagaci těchto prostředků.
Žalobě bylo vyhověno pouze zčásti. Nakladatelství muselo odstranit odkaz, který čtenáře přesměroval přímo na stránky výrobce. Návrhu na odstranění celé zprávy stejně jako předběžnému zákazu informovat o prostředcích k obcházení DRM soud nevyhověl. Poukázal přitom na ústavně zaručenou svobodu projevu, nicméně zdůraznil skutečnost, že kromě informace o samotném software, popř. jeho výrobci, obsahovala zpráva i informace o tom, že se jedná o prostředky, které jsou v mnoha zemích zakázané, mj. i v Německu, a obsahovala též odkaz na příslušná ustanovení německého autorského zákona. Z tohoto soud dovodil, že si nakladatelství Heise zachovalo „kritický odstup“ od citovaných vyjádření ředitele výrobce „závadného“ software.
Vzhledem k odůvodnění rozhodnutí „Heise“ je třeba přesto učinit závěr, že soud v podstatě připouští, že by i samotné sdělení (informace) o existenci prostředku určeného k obcházení DRM technologie mohlo být považováno za porušení autorského zákona. Mohlo by tomu být např. tehdy, kdy by taková informace byla jednostranná, nezmiňovala by možná rizika spojená s případnou nelegálností takových prostředků, nebo by byla podána způsobem, který vybízí k obstarání takového prostředku.
Závěr
Na základě shora uvedených rozhodnutí lze zobecnit, že by se provozovatelé internetových stránek měli vyvarovat toho, aby jejich článek s odkazy působil jako tisková zpráva přímo od výrobce či poskytovatele sporných výrobků či služeb, ať už je jejich názor na tyto jakýkoliv. Soudy v uvedených případech rozhodly ve prospěch provozovatelů internetových stránek právě proto, že šlo o vyvážené informace, které nebylo možno vyhodnotit jako propagaci či samotné šíření takovýchto sporných výrobků či služeb.
Tento článek byl publikován v čísle 5/2007 a 6/2007 odborného časopisu ITSystems.
Autor: Petr Otevřel
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, obchodnímu a autorskému právu. Je členem České společnosti pro systémovou integraci a je zapsán v Národním registru poradců agentury CZECHINVEST.
Kategorie
Naše služby
Naše infoportály
Kniha Softwarové právo
