Neplatnost kupní smlouvy uzavřené na internetu pro omyl prodávajícího

Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 7. 11. 2006 00:01 | Přečteno: 11074X

Německý Spolkový soudní dvůr (obdoba českého Nejvyššího soudu) se zabýval problematikou kupní smlouvy uzavřené prostřednictvím internetového obchodu. Tuto smlouvu přitom pro omyl napadl sám provozovatel internetového obchodu - prodávající. Vzhledem k téměř totožné právní úpravě a s ohledem na to, že rakousko-uhersko-česká a německá právní teorie má společné kořeny, je toto rozhodnutí aktuální i v prostředí českého práva.

Skutkový stav

Žalobcem byl v tomto případě provozovatel internetového obchodu s výpočetní technikou. Při zařazování zboží do elektronického katalogu došlo k tomu, že v důsledku chyby software byla sice řádně zadána cena jedné položky – notebooku za 2650,-EUR, ale v databázi a rovněž na internetových stránkách byla k tomuto notebooku přiřazena cena 245,-EUR. Těchto případů se vyskytlo v určitém krátkém období více, ačkoliv software nikdy dříve nevykazoval žádné vady.

Nějaký š?astný zákazník si této opravdu výhodné nabídky povšiml, notebook objednal a systém internetového obchodu mu mailem zaslal automatizované potvrzení objednávky. Notebook byl zákazníkovi dodán a teprve poté zjistil žalobce v souvislosti s zaúčtováním této položky svůj omyl. Poté, co dotyčný zákazník ani přes dopis žalobce notebook nevrátil ani nedoplatil rozdíl ceny, nezbylo než napadnout neplatnost kupní smlouvy pro omyl společně s náhradou škody, která vznikla tím, že zákazník (žalovaný) notebook nevrátil.

Soud první instance žalobu v celém rozsahu zamítnul. Soud druhé instance žalovanému uložil vrátit notebook, ale nárok na náhradu škody rovněž zamítnul. Proto se ke Spolkovému soudnímu dvoru dovolaly obě strany.

Spolkový soudní dvůr potvrdil, že kupní smlouva vznikla v okamžiku zaslání automatizovaného potvrzení objednávky na mailovou adresu zákazníka. Zároveň však prohlásil tuto smlouvu za neplatnou pro tzv. vnější omyl (omyl ve vyjádření – Erklärungsirrtum), protože v okamžiku, kdy žalobce – provozovatel internetového obchodu zadával údaje do databáze, bylo jeho vůlí stanovení ceny zmíněného notebooku ve výši 2650,-EUR. Ke změně tohoto projevu vůle nedošlo v důsledku vědomého rozhodnutí žalobce, nýbrž až v důsledku ojedinělého pochybení software, který v průběhu transferu zadaných dat tato pozměnil. Na tom nic nemění ani fakt, že žalobce zaslal žalovanému mail, ve kterém potvrzuje přijetí objednávky a notebook mu doručil. Spolkový soudní dvůr poukázal též na skutečnost, že celý proces přijímání objednávek i následná distribuce zboží probíhá v rámci internetových obchodů zcela automatizovaně a žalobce neměl reálnou možnost svůj omyl zjistit.

 

Jak by tomu bylo v ČR?

Domnívám se, že dle českého občanského zákoníku, který obsahuje obecnou úpravu o právních úkonech, by soud mohl rozhodnout v zásadě stejným způsobem. Podle § 49a občanského zákoníku je právní úkon neplatný, pokud jej jednající osoba učinila v omylu a osoba, které byl tento úkon určen (tzn. ve shora uvedeném případě kupující), tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Mám za to, že rozdíl mezi obvyklou cenou uvedeného notebooku a skutečnou cenou byl ve shora uvedeném případě tak zřejmý, že kupující musel o omylu prodávajícího vědět. Ustanovení § 45 občanského zákoníku dále uvádí, že dojde-li projev vůle změněný vlivem prostředků, které navrhovatel použil, posuzuje se takový projev vůle podle ustanovení o omylu.

Nutno říci, že neplatnost právního úkonu pro omyl je tzv. neplatností relativní, které se musí dovolat ten, kdo je takovým úkonem dotčen, jinak se má za to, že právní úkon je zcela v pořádku (viz. § 40a občanského zákoníku). Pro výklad shora uvedeného případu může být problematickou zásada zakotvená v § 40a obč. zák., podle které se nemůže relativní neplatnosti dovolat ten, kdo ji sám způsobil, by? neúmyslně – „nikdo se nemůže dovolat vlastního pochybení“. Domnívám se ovšem, že ojedinělé pochybení software, který změní správně zadaná data, je možno vyložit jako změnu projevu vůle vlivem prostředků, které navrhovatel použil a takový případ nelze vyložit jako pochybení žalovaného. Nutno však dodat, že by provozovatel internetového obchodu musel prokazovat, že nejde o opakované vady (a nemohl proto přijmout žádná předběžná opatření k odstranění takových vad) a že o software a databáze internetového obchodu řádně pečuje, tzn. má s dodavateli takových systémů uzavřeny příslušné servisní smlouvy a přiměřeně chrání systémy související s provozováním internetového obchodu před útoky hackerů či napadení viry, spywarem, malwarem aj. 

Pouze pak by bylo možno dojít k závěru, že se může dovolat neplatnosti kupní smlouvy uzavřené na internetu i prodávající – provozovatel internetového obchodu, jehož software změnil cenu. Pokud by český soud odmítnul zrušit kupní smlouvu pro relativní neplatnost, pak by provozovateli internetového obchodu nezbylo, než se žalovat vydání bezdůvodného obohacení na straně kupujícího – to už by musel svůj nárok přesně vyčíslit a cenu doložit (a pravděpodobně se rozloučit s přiměřenou marží).

 

K náhradě škody

Zajímavým je i odůvodnění té části rozhodnutí, ve které žalobci nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Spolkový soudní dvůr totiž poukázal na právní nejistotu obou stran sporu, protože v obdobné věci dosud neexistuje rozhodnutí některého z vyšších soudních instancí a žalovaný proto nemůže být v prodlení s vrácením notebooku. Nutno říci, že pokud by takto rozhodovaly soudy v ČR, tak by se v důsledku neustále se měnících právních předpisů náhrady škody u soudu nedomohl téměř nikdo.

 

Závěr

Shora uvedená problematika omylu v souvislosti s vadným chováním software je nová a staví před právní teorii ale i praxi nové otázky. Doufejme, že u nás se v této i obdobných záležitostech setkají případné sporné strany se soudem, který bude záležitost posuzovat s obdobnou citlivostí, jako Spolkový soudní dvůr. Legislativa totiž nemůže řešit každý případ, ke kterému v praxi dochází a zvláště v informačních technologiích se jako právníci setkáváme dnes a denně s otázkami, kdy se projevuje skutečnost, že zákony jsou vždy jeden (a v IT spíše dva) kroky za reálným vývojem ve společnosti.

 

Autor: Petr Otevřel

Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, obchodním a autorským právem. Je členem České společnosti pro systémovou integraci.